- Základní údaje
Státní okresní archiv Český Krumlov získal na podzim roku 2025 velmi cenný přírůstek. Jedná se o pamětní knihu, kterou si vedl v letech 1907-1937 pro soukromé účely Anton Moser, bývalý ředitel Městské hudební školy v Českém Krumlově. Do archivu ji předal jeho vnuk Raimund Moser v neděli 19. září 2025, kdy se při své několikadenní návštěvě jižních Čech zastavil také v Českém Krumlově. Dokument je významný pro doplnění historie naší hudební školy, nejstarší školy toho druhu v Čechách, ale dokresluje i historii města v 1. polovině 20. století.
- Základní údaje
Je léto 2026, plné horkých dní, kdy teploměry atakují čtyřicítkové hodnoty, voda v řekách se ztrácí, potoky vysychají a krajina se postupně mění ze zelené do pískově žlutohnědé. To je stav, kterému jsme po dlouhé roky nebyli uvyklí, a který nás snad více než kdy jindy přilákal ke sledování meteorologických předpovědí ve víře, že už ta vedra přece musí skončit. Každodenní predikce meteorologů se staly velmi vyhledávanými a meteorologie, jakožto věda zkoumající krom jiného i krátkodobé vývojové stavy počasí, se prodrala do popředí zájmu. A možná právě v tomto čase je příhodné připomenout si jeden archivní soubor, uložený ve Státním okresním archivu České Budějovice. Je jím doposud takřka opomíjená a badatelsky jen příležitostně a velmi omezeně využívaná Sbírka meteorologie (číslo NAD 2006, značka D11).
- Základní údaje
Václav Hadač se narodil 13. srpna 1891 v jihočeských Petrovicích u Mladošovic.[1] Byl prvním z mnoha dětí zemědělce Jana Hadače a Rozálie rozené Houdkové. V obecné škole se mu dařilo, a tak započal studia na gymnáziu v Českých Budějovicích, kde absolvoval dvě třídy. Roku 1904 přestoupil do Třeboně. Jelikož pocházel ze skromných poměrů, pobíral malé státní stipendium a také si přivydělával doučováním slabších studentů a opisováním starých listin v třeboňském archivu. V průběhu celého studia měl výborný prospěch a roku 1911 složil maturitní zkoušku s vyznamenáním. Tehdejší ředitel třeboňského archivu František Mareš mu následně nabídl místo úředníka. 12. července 1911 Hadačovi napsal: „Ctěný pane! P. profesor Charvát mne upozornil na Vás, že byste snad měl chuť i nadání k archivu. Ježto my právě jednu novou sílu hodláme přijmouti, poraďte se doma a konvenuje-li Vám to, navštivte mne v nejbližších dnech v archivu. Vysvědčení z oktávy, maturitní a křestní list můžete hned vzíti s sebou. Váš v úctě oddaný František Mareš.“[2]
- Základní údaje
Sbírky Státního okresního archivu v Českých Budějovicích skrývají mnohá překvapení. Asi jen málokdo by tu hledal například fotografie řady evropských měst z 2. poloviny 19. století. A přesto je zde uložen jejich poměrně početný soubor, obsahující ponejvíce snímky měst italských. Zastoupen je tu Řím, Florencie, Siena, Orvieto, Benátky, Pistoia, Pisa, Pavia, Porto Venere, Padova, Neapol, Pompeje, Terst či Amalfi. Jde o originální díla průkopníků moderní italské fotografie. Jejich autory byli např. bratři Leopoldo, Romualdo a Giuseppe Alinariovi (zakladatelé a provozovatelé prvního průmyslového fotografického ateliéru ve Florencii, zřízeného již roku 1852), dále Giacomo Brogi (od roku 1864 provozující fotografický atelier v Římě), či August Alfred Noack (fotograf německého původu působící v Janově).
- Základní údaje
Pokud se začteme do prvních řádků knihy Jana Šrůtka, která vyšla k padesátému výročí Českých závodů motocyklových ve Strakonicích, najdeme zde zajímavou myšlenku. Autor vypočítává, že třikrát se povedlo jihočeskému městu Strakonice vstoupit do celonárodního povědomí. Zmiňuje vznik spolku Strakonické jednoty, namířené proti vzrůstající moci krále Jiřího z Poděbrad, připomíná hru Strakonický dudák z pera Josefa Kajetána Tyla a na závěr uvádí tradici výroby motocyklů. S autorem můžeme po více jak padesáti letech stále souhlasit a konstatovat, že i když již delší dobu továrna, v současnosti nesoucí název ČZ a.s., motocykly nevyrábí, stále je tradice její výroby připomínána a obyvatelé Strakonic i dalekého okolí o ní ví. Následující řádky ve stručnosti provedou čtenáře vznikem samotné továrny, její rozmanitou produkcí a jejím fungováním v letech 1919–1945.
- Základní údaje
(z korespondence Josefíny Czerninové rozené Schwarzenbergové)
Korespondence žen z okruhu šlechty potažmo korespondence Josefíny Czerninové1) s jejími příbuznými a přítelkyněmi nám dává nahlédnout i do každodenních „triviálních“ starostí paní šlechtického domu.
Styl života v těchto domácnostech byl spjat s nezbytnou potřebou služebnictva, jehož počet a požadavky na něj kladené bývaly přímo úměrné rozsahu majetku spravovaného rodinou, velikosti obývaných prostor a počtu společenských kontaktů, odrážejících význam a postavení šlechtického rodu a spojených tudíž s různými nároky na jeho reprezentaci.
Téma domácího personálu je ve výše zmíněné korespondenci často traktováno a přináší řadu zajímavých poznatků. Kromě ryze osobního služebnictva – komorníků a komorných, byli v užším kontaktu s rodinou samozřejmě také domácí učitelé, vychovatelé a cizojazyčné guvernantky. V tomto příspěvku se však zaměříme na personál kuchyně, který byl pro šlechtická sídla rovněž naprostou nezbytností.
- Základní údaje
V roce 2016 získal Státní okresní archiv Prachatice zajímavý přírůstek – pozůstalost pana Jana Vlka ze Čkyně. Součástí této pozůstalosti jsou 2 cestovní pasy z let 1922–1926, občanská legitimace z roku 1942, 4 fotografie z let 1915–1925, různé doklady z let 1915–1917 a především 2 válečné deníky zápisů z první světové války (tzv. „velké války“) z let 1915–1917.
Přibližme si nyní „curriculum vitae“ této osoby. Jan Vlk se narodil dne 7. listopadu 1896 ve Čkyni, zde navštěvoval obecnou školu a později se ve Vídni vyučil zedníkem. Po vyhlášení první světové války roku 1914 narukoval k pěšímu pluku číslo 91 do Českých Budějovic, v tomto městě absolvoval krátký výcvik a poté odjel s 11. marškompanií na ruskou frontu. Během bojových operací byl raněn šrapnelem v Haliči, u Sokalu (města spadající do Lvovské oblasti na území současné Ukrajiny). Podruhé se Jan Vlk zranil na italské frontě. Dne 6. října 1918 se ocitl v srbském zajetí, domů se vrátil 30. prosince 1918. Po vzniku Československé republiky sloužil v československé armádě u pěšího pluku číslo 1 Mistra Jana Husa v Českých Budějovicích. Brzy byl odvelen na Slovensko a odtud na Podkarpatskou Rus. Z armády byl demobilizován dne 15. prosince 1920. Mezi roky 1921–1925 navštěvoval v zimních měsících průmyslovou školu stavební ve Volyni, kde roku 1925 úspěšně složil maturitní zkoušku. V létě Jan Vlk pracoval jako zedník na stavbách ve Francii a Československu, později jako stavbyvedoucí a kreslič u různých firem. Od 1. října 1927 do 30. června 1929 byl okresním cestmistrem v Moravských Budějovicích. Dne 1. července 1929 získal jmenování cestmistrem v Jablonném v Podještědí, od 1. května 1937 do konce května 1957 pracoval Jan Vlk jako státní cestmistr v Táboře, poté odešel do penze. Zemřel 2. dubna 1983.
- Základní údaje
Tradice výroby papíru na Českokrumlovsku má svůj počátek v 16. století. V 19. století docházelo ke zvýšené spotřebě papíru a dosavadní primitivní výrobní postupy byly již nevyhovující. Namísto dříve využívaných starých hadrů se jako perspektivní výrobní surovina nabízela dřevěná drť. Této příležitosti využil jindřichohradecký rodák Ignác Spiro, který v roce 1867 koupil od Jana Wölfla za 75 000 rakouských zlatých Pečkovský mlýn ve Větřní. Z původního mlýna na obilí se stala brusírna dřeva, která se však pro výrobu dřevěné drtě ukázala jako kapacitně nedostačující. Z této příčiny Spiro v roce 1883 jako jeden z prvních podnikatelů založil továrnu na sulfitovou buničinu, tzv. sulfitku, kde výroba probíhala mnohem efektivněji. Problémem ovšem byla doprava surovin, kterou Spiro vyřešil vybudováním vlastní vlečky do Kájova. Vlivem těchto změn se původně marginální továrna stala postupem let podnikem celosvětového významu. K expanzi továrny bylo přistoupeno v roce 1926, kdy byl provoz dále rozšířen o výrobu sulfátové celulózy, čímž se papírna stala prvním podnikem tohoto druhu v Československu. Vzhledem k pozitivním hospodářským výsledkům došlo v roce 1929 k transformaci původní soukromé firmy na akciovou společnost se základním kapitálem 60 milionů československých korun. Ve třicátých letech podnik navzdory hospodářské krizi dále prosperoval, ale osudným se mu staly okolnosti nacistické okupace v roce 1938. Vzhledem k židovskému původu rodiny Spiro byla továrna takzvaně arizovaná a dočasně sloučena se štýrskou papírnou Steyermühl.
- Základní údaje
Přes Alpy proudilo do střední Evropy velké množství uměleckých děl. Objednávat umění na dálku a naslepo s sebou ovšem neslo jisté komplikace.
Humprecht Jan Černín z Chudenic toužil zařadit do své umělecké sbírky i obraz římské provenience. K závazné objednávce během jeho pobytu v Římě na podzim roku 1662 nedošlo,[1] poprosil tedy svého přítele a patrona Giacoma Emerixe de Mathys, duchovního správce německé farnosti Santa Maria dell’Anima a synovce Giovanniho Emerixe de Mathys, auditora římské Roty (druhého nejvyššího církevního soudu), aby pro Humprechta Jana objednal malý obrázek (přesnější rozměry ani námět nejsou známy). Během placení došlo k určitým sporům způsobeným zřejmě pouze přibližně určeným přepočtem měn. Malíř si stěžoval, že váha peněz neodpovídá dohodě, msgre Emerix se v listě Humprechtu Janovi dušoval, že zaplatil tak, jak měl.
- Základní údaje
V dopoledních hodinách dne 26. června 2025 zavítali do badatelny Státního okresního archivu Písek členové rodiny Prochnikovy až z dalekého Ria de Janeiro, kteří jsou přímými potomky milevského rodáka Friedricha Fignera (1866–1947), průkopníka filmového a hudebního průmyslu v Jižní Americe. Role průvodce a tlumočníka se zhostil pracovník Národního muzea Filip Šír, jenž se ve spolupráci s rodinou Prochnikovou snaží oživit Fignerovu památku a zpřístupnit veřejnosti jeho tvorbu.
Friedrich (též Bedřich) Figner se narodil 2. prosince 1866 v Milevsku jako syn židovského obchodníka Aloise Fignera a jeho druhé ženy Františky, rozené Robitschkové. Už ve svých patnácti letech odcestoval do Spojených států amerických. Právě žádost, kterou 16. dubna 1882 jeho otec Alois Figner, otec třinácti dětí, adresoval milevskému okresnímu hejtmanství a která je dochována v archivním fondu Okresní úřad Milevsko, vzbudila zasloužený zájem brazilských návštěvníků:
Slavné cís. kr. okresní hejtmanství!
V hluboké úctě podepsaný Alois Figner z Milévska má v Americe 2 syny a jednu dceru, kterýmžto dětem se nad míru dobře vede, a mého u mě v ošetřování stojícího syna Friedricha, potahnu bratra, u sebe míti chtí, slibujíce mu, že se o něho postarají a budoucnost jemu zaopatří, a též mu již jízdní lístek odeslali.
Jsa otec 13 dětí, chudý a věkem sešlý, nemohu zde při mých poměrech mému v roce 1866 rozenému synu budoucnosť zaopatřititi a on se vší chutí a odhodlaností se k bratrům svým vystěhovati do Ameriky hodlá, nemám proti tomuto vystěhování ničeho, ano, úmysl jeho schvaluji, a protož pokorně prosím:
Slavné c. k. okresní hejtmanství račiž syna mého Friedricha Fignera ze svazku rakouského propustiti a jemu povolení k vystěhování uděliti a cestovní listinu vydati.
V Milévsku dne 16. dubna 1882.
A. Figner
Friedrich Figner
- Základní údaje
Tábor nucené práce (TNP) Mírov sloužil v letech 1949–1951 jako místo internace vojáků z povolání, kteří byli po únoru 1948 propuštěni z armády. Od 20. dubna 1949 do 11. září 1950 bylo během pěti razií (krycí název akce „D“) Státní bezpečností zatčeno a na Mírově uvězněno přinejmenším 277 bývalých důstojníků. Mnozí z nich se za druhé světové války aktivně zapojili v cizích armádách do bojů proti nacistickému Německu a neváhali za osvobození své vlasti položit život. Byli za to po zásluze oceněni vojenskými řády a vyznamenáními. Po únoru 1948 se však stali nepohodlnými a v rámci systematické „očisty“ československé armády byli označeni za třídní nepřátele, které je potřeba v táboře napravit.
Během věznění museli tito důstojníci žít v otřesných hygienických podmínkách a čelit šikaně, ponižování a surovému bití od ostrahy, která sestávala ze speciálně vybraných mladíků. Neblaze v této souvislosti proslul velitel tábora Oldřich Kohlíček, od něhož vězni často slýchali, že jediná cesta z tábora vede na nedaleký krchov. Nelidské zacházení a nulová zdravotní péče vedly k úmrtí gen. Jaroslava Hrabovského, plk. Jiřího Souhrady a pplk. Bohumila Dítě. Nemálo bylo těch, kdo z tábora odcházeli po propuštění s podlomeným zdravím a ve špatném psychickém stavu.
- Základní údaje
Na počátku roku 1711 vydala Marie Arnoštka z Eggenbergu správci krumlovského hradu tento příkaz: „Tímto Vám laskavě nařizujeme, abyste vytrhal celou podlahu v Juliově pokoji a místo ní nechal položit úplně nová prkna, neboť se tam všichni kvůli té krvavé skvrně bojí bydlet.“
O čtyři měsíce později vznesla dotaz, jak to s podlahou vypadá, protože se jí nikdo neobtěžoval o stavu věci informovat. Správce jí obratem odpověděl, že během dubna byla zmíněná podlaha vyměněna a podle přání paní kněžny vybílena i chodba před Juliovými pokoji vedoucí ke šnekovému schodišti a zámecké kapli.
Tyto stavební úpravy byly poslední tečkou za děsivými událostmi, ke kterým došlo na českokrumlovském zámku o více než sto let dříve.
- Základní údaje
Od letošního dubna přibyla v seznamu archivních souborů uložených v českokrumlovském oddělení Státního oblastního archivu v Třeboni nová položka: Rodinný archiv říšských hrabat ze Sulzu.
Ačkoliv je jméno tohoto šlechtického rodu v českém prostředí dnes už prakticky neznámé, jednalo o starobylou a významnou dynastii, jejíž pozemková držba se nacházela na hranicích dnešního Švýcarska, Německa a Francie. Sulzský rodový archiv – spolu se značným množstvím dalšího movitého i nemovitého majetku – přešel v roce 1687 do držení knížat ze Schwarzenbergu. Stalo se tak po smrti posledního mužského člena Jana Ludvíka ze Sulzu, po němž na základě svěřenecké smlouvy zdědila valnou část jeho majetku nejstarší dcera Maria Anna, provdaná za schwarzenberského vládnoucího knížete Ferdinanda Viléma.
Říšský hrabě Jan Ludvík ze Sulzu měl dostatek času na to uzavřít veškeré záležitosti vlastního pokolení. Ačkoliv během dvou manželství zplodil celkem deset potomků, žádný z pětice jeho synů nepřekonal věk čtyř let a dospělosti se dožily pouze tři dcery. Poslední léta svého života tak Jan Ludvík prožil s tíživým vědomím, že je posledním výhonkem kdysi košatého genealogického stromu. Jeden z posledních portrétů datovaný do roku 1684 a tedy vzniklý pouhá tři léta před smrtí Jana Ludvíka, jej zachycuje s vážným, tesklivým výrazem ve tváři, hledícího vstříc neodvratnému konci.
Po zralé úvaze spojil Jan Ludvík věčnou paměť svého rodu se schwarzenberskými knížaty, s nimiž se prostřednictvím sňatkové aliance Sulzové poprvé spříznili již v předchozí generaci (Marie Alžběta ze Sulzu se stala druhou manželkou hraběte Jiřího Ludvíka ze Schwarzenbergu), a jejichž hvězda zářila v oné době stále jasněji. Do jejich opatrování svěřil především sulzský hraběcí titul, sulzské rodové panství Klettgau s rezidencí v Tiegen a titulem klettgauských lantkrabat i rodový erb. Jeho přijetí dotvořilo schwarzenberský znak do podoby, v jaké jej v současnosti známe: tři bílé a červené špice byly odvěkým znakem pánů a později hrabat ze Sulzu, tři zlaté snopy značí okněžněné lantkrabství Klettgau a hořící ostrev se třemi suky švýcarský hrad Brandis. Ten kdysi náležel stejnojmennému rodu vymřelému na počátku 16. století, jehož majetek pánové ze Sulzu inkorporovali. Díky sulzskému dědictví schwarzenberská knížata mimo jiné obdržela také dědičný post soudce ve městě Rottweil a švýcarskou státní příslušnost, kterou se mimochodem někteří Schwarzenbergové zaštítili v národnostně nesnášenlivém období druhé světové války.
Do schwarzenberského držení přešly také rozsáhlé sulzské knižní a umělecké sbírky, včetně již zmiňovaných písemností. Ty knížecí archiváři včlenili do rodového archivu Schwarzenbergů, kde pro ně vytvořili zvláštní oddělení. Vzhledem ke geografické odlehlosti a prohlubující se časové propasti však intaktně zachovaný rodinný archiv hrabat ze Sulzu postupně upadl do zapomnění, ačkoliv obsahuje množství pozoruhodných písemností jak k dějinám hraběcí rodiny, tak početných sulzských držav. Jejich vyjmutí a zařazení do samostatného archivního souboru snad přinese písemné pozůstalosti říšských hrabat ze Sulzu pozornost, kterou si tento nevšední archivní materiál bezpochyby zaslouží.
https://digi.ceskearchivy.cz/21200001001556-Rodinny-archiv-Sulzu
Kristina Popelka
Portrét Jana Ludvíka ze Sulzu z roku 1684
Historické erby hrabat ze Sulzu a knížat ze Schwarzenbergu
- Základní údaje
Že i na mostech bylo možné vydělávat, dokazuje přípis purkmistra města Jindřichova Hradce z roku 1581 týkající se mýtného – mostného: „Léta 1581 od mostu města Hradce kdo přes něj jede, dálij na oprawu 1 kr[ejcar] od dobytka w potahu s nákladem, bez nákladu půl krejcaru: kdo by mimo most horem (t. j. brodem) gel, není povinovat nic dátij.“ Snad proto město už v minulosti dbalo o dostatečný počet mostů a o jejich dobrý stav. Nejinak je tomu i dnes.
- Základní údaje
Sběratelská vášeň se může projevit v různých oblastech. Po celém světě se sbírají různorodé předměty od starých značek aut, přes poštovní známky, pivní tácky nebo krabičky od zápalek. Mezi méně známé sběratelské artikly patři fezové etikety označované někdy zkráceně jako „fezovky.“O co se vlastně jedná? Jak vznikly a kde se vzal zájem mezi sběrateli je shromažďovat, měnit, a dokonce katalogizovat? V krátkosti se pokusí zodpovědět následující řádky.
Už z názvu fezovka lze vyčíst, že se budeme pohybovat v oblasti výroby fezů. Továrny na jejich produkci bychom na konci devatenáctého a během dvacátého století našli v jednom jihočeském městě, které se jmenuje Strakonice. I sem se po poměrně složité obchodní cestě z Osmanské říše dostaly postupy, jak se fez vyrábí. Zdejší punčochářští mistři dostali první zakázky od lineckých obchodníků a postupně se výroba této orientální pokrývky hlavy ve Strakonicích usadila a stala se jednou ze značek skrze které věděl o městě vlastně celý svět.
- Základní údaje
Blíží se adventní čas a čekají nás jedny z nejkrásnějších dní celého roku, vyplněné setkáváním s milými lidmi a příjemnou pohodou (byť třeba i trochu pokaženou nákupní horečkou). Je to také čas rozličných tradic, které po staletí vyplňují předvánoční dobu a k nimž neodmyslitelně patří i obchůzka svatého Mikuláše doprovázeného andělem a čerty. Všichni ze svého dětství známe ony více či méně zdařile namaskované rohaté postavy chřestící řetězy, nahánějící hrůzu a hrozící lapením malých nezbedů do pytle. Ti zlobivější se jich po zásluze báli a slibovali polepšení (přinejmenším dokud v nich nepoznali převlečeného člena rodiny nebo souseda). A většina z nás, kteří máme ve svém okolí malé děti, i dnes alespoň v nějaké míře ctíme svatomikulášskou tradici, k níž čert a anděl nepochybně patří.
Před 120 lety, v den svatomikulášského svátku 6. prosince 1904, přinesl krátké pojednání o čertech provázejících svatého Mikuláše českobudějovický list Budivoj. Je zajímavé i po tak dlouhé době přečíst si zamyšlení tehdejšího redaktora na čertovské téma. Možná nás překvapí jistá osvícenost a modernost jeho myšlenek. Dáme-li je však na jednu misku vah a umístíme-li na tu druhou dnes stále hojněji i u nás se vyskytující čertiska krampusovského ražení, pak nezbyde než konstatovat, že ony redaktorovy myšlenky se moc neujaly a že ono už tehdy zatracované strašení dětí tu do jisté míry přežívá stále.
„Čert“ o sv. Mikuláši. Píše se nám: Včera odbylo se každoroční obcházení sv. Mikuláše, který hodné dítky odměňuje a zlým přináší pokárání. Na sv. Mikuláše těší se dítky podobně jako na krásnou, poetickou dobu vánoční. Ale ty dětské city, jež nesou se vstříc sv. Mikuláši, bývají promíseny strachem, který někdy může se státi útlé duši dítěte až osudným. Nelze upříti, že toto strašení dítek nezbytným „čertem“ mělo již dávno býti hozeno k zaniklým středověkým zvykům, které z ohledů zdravotních i paedagogických sluší zavrhnouti. Jest potěšitelno, že všeliké strašení dítek, ať již „bubákem“, „kominíkem“, „dráteníkem“ a podobné nesmysly, udržuje se pouze již jen u lidí stojících na nejnižším stupni vzdělání, avšak s „čertem“ v předvečer sv. Mikuláše posud se činí výminka. Ten si uchoval jakési „občanské právo“ v našich rodinách. Jest s podivením, že naše matky ještě trpěti mohou toto nerozumné ohrožování slabých mozečků svých dítek, kterým se krásná tradice o dobročinném světci tak nechutně znešvařuje. Jak mohou se klidně dívati na to, když dítko jejich strachem a děsem se tetelíc s vytřeštěným zrakem hledá, kde by se ukrylo. A mnohý necita ještě se hlasitě směje, když na smrt ustrašené dítě srdcervoucím křikem dovolává se pomoci a ochrany! Většina rodičů ovšem již nahlédla, že každé takové vyděšení dítěte musí míti za následek porušení jeho útlých nervů a může míti vzápětí vážné poruchy duševní, ne-li hned, tedy v létech pozdějších. Naše zdravotní orgány, zvláště pak lékaři nemocí nervových, měli by zahájiti boj proti nešvaru, který tak vážně ohrožuje zdraví dítek a přitom jim působí tolik duševní trýzně. Ať si „čert“ zůstane omezen alespoň na zábavy, kde není jeho účelem býti postrachem dítek. Tam ať pomáhá kořeniti zábavný program. Jenom dítkám buďtež ušetřena duševní muka, k nimž je nemoudří rodiče každoročně odsuzují, aneb je alespoň trpí.
Tak jak to máte s čerty u Vás? Pozvete si je domů nebo se s dětmi vydáte na nějakou tu čertovskou show s pekelnými krampusáky, po níž se vaše ratolesti budou několik nocí budit strachy?
Vlastimil Kolda
Kresby Antonína Slavíčka s vánoční tematikou na dopisnicích z 30. let 20. století
- Základní údaje
Není tomu tak dlouho, co se v českých médiích diskutovala možnost přijmout zákon postihující urážku hlavy státu. Mezi spisy Krajského soudu Tábor uložených ve Státním oblastním archivu v Třeboni, které řeší obdobné případy v období císařství i první republiky najdeme mnoho příkladů, jak by se podobné věci řešily, pokud by takový zákon vstoupil v platnost. Jeden z těchto případů spadající do prvního roku 1. světové války se stal v Mezimostí a jeho hlavním hrdinou byl veselský továrník Alois Exner (Státní oblastní archiv Třeboň, Krajský soud Tábor, manipulace z let 1898-1923, spis značky Vr-Obž 113/14, karton 500). Zajímavé je, že je to týž Alois Exner, který byl 13. října 1921 odsouzen za zapálení veselské Legiostavby (Státní oblastní archiv Třeboň, Krajský soud Tábor, manipulace z let 1898-1923, spis značky Vr-obž 512/21, kart. 542).
- Základní údaje
V sobotu 20. července a v pátek 16. srpna proběhly na jindřichohradeckém a českokrumlovském oddělení Státního oblastního archivu v Třeboni prohlídky pro veřejnost. Jejich cílem bylo nejen seznámit návštěvníky s historickými prostorami, v nichž tato oddělení sídlí, a s archivními soubory, o něž pečují, nýbrž i navázat na prohlídky archivů, které na zámcích Jindřichův Hradec i Českých Krumlov příležitostně probíhaly už od konce devatenáctého století. Zpřístupňování archivních depozitářů má totiž v jihočeském prostředí delší tradici nežli prohlídky reprezentativních či soukromých prostor šlechtických sídel a na obou zmíněných pracovištích prováděli archiváři zvídavé nadšence již v dobách posledních šlechtických majitelů. Oba zmíněné archivy dokonce mívaly výstavní sály k tomu zvláště určené, přičemž na pracovišti v Českém Krumlově se část těchto místností v rámci Rodinného archivu hlubocko-krumlovských Schwarzenbergů dochovala do dnešních dní v jen málo změněné podobě.
Stejně jako kdysi tedy měli letošní návštěvníci možnost nahlédnout do veřejnosti běžně nepřístupných archivních prostor, projít si historické depozitáře, seznámit se s dlouhou historií archivních oddělení a prohlédnout si ukázky archivních materiálů. Ty byly velmi pestré a sahaly od nejstarších pergamenových listin přes technické výkresy, rukopisy, alba a historické hudebniny až po rodinné památky, staré fotografie či rodokmeny. Zatímco na českokrumlovském oddělení bylo těžištěm prohlídek období posledních šlechtických majitelů archivu, tedy rodu Schwarzenbergů, který Český Krumlov vlastnil nepřetržitě v letech 1719-1947, na jindřichohradeckém oddělení si návštěvníci mohli udělat představu také o novějším archivnictví a proměnách archivního vybavení ve druhé polovině 20. století.
Prohlídky se setkaly s velkým ohlasem a ačkoliv byl původní počet míst plánován na celkově šedesát, zájemců se nakonec přihlásil více než dvojnásobek a obě pracoviště si vyzkoušela pravý letní turistický provoz s prohlídkami po dvou hodinách. Všem návštěvníkům děkujeme za zájem a těšíme se v následujícím roce opět na viděnou!
Kristina Popelka & Pavel Holub
- Základní údaje
(na základě pramenů z fondu Rodinného archivu Černínů z Chudenic)
Poslední měsíce druhé světové války již nebyly dobou, kdy platila propagandistická hesla Třetí říše, hlásající, že „Německo vítězí na všech frontách“.[1] Opak byl pravdou, a německé branné síly ustupovaly pod tlakem spojenců, opouštěly postupně dříve obsazená území a stahovaly se ze všech koutů Evropy k jejímu středu, stále blíže k sídelnímu městu Německa Berlínu.
V částech Evropy, obydlených tehdy významnou měrou etnickými Němci, jako bylo Východní Prusko a Slezsko, vyvolával postup fronty značné obavy a panický strach před Rudou armádou vedl k exodu německých obyvatel směrem na západ. Nacistická propaganda nazývala tyto uprchlíky „národními hosty“ a byla to pestrá směsice utečenců různého sociálního a kulturního statutu, která přicházela na území sudetských žup i do Protektorátu Čechy a Morava. Uprchlíci bývali ubytováni ve školách, sokolovnách či hostinských sálech, ale koncem války se jimi plnily i zámecké prostory. O tom lze nalézt zajímavé doklady také v archivních fondech šlechtických rodinných archivů, Rodinný archiv Černínů z Chudenic nevyjímaje.
- Základní údaje
Pokládání letošních kamenů zmizelých v Jindřichově Hradci se uskutečnilo dne 20. června od 11.30 hodin v Panské ulici před domem čp. 100, kde až do svého zatčení žili otec a syn, Mořic a Karel Freundovi.
- Základní údaje
Slovník spisovného jazyka českého definuje raritu jako „něco neobvyklého, zvláštního, řídce, vzácně se vyskytujícího, a proto pozoruhodného; vzácnost, zvláštnost“. (Do slovníku nespisovného jazyka českého jsme se raději nedívali.)
Rarity ovšem mohou být chápány v různém smyslu, kladném i záporném – jako roztodivné zajímavůstky vzbuzující úsměv, nebo také odpor. Pro každého je navíc raritou něco jiného – co je pro jednoho neobvyklé, pro druhého může být denním chlebem.
Těmto úskalím jsme proto podřídili i následující malý výběr z pozoruhodných archiválií, uložených ve Státním okresním archivu Písek.
- Základní údaje
V archivním fondu Rodinného archivu Černínů z Chudenic je dochována poměrně rozsáhlá osobní korespondence Josefiny Czerninové roz. Schwarzenbergové (1895-1965), manželky Eugena Alfonse Czernina (1892-1955). Její písemná pozůstalost je dokladem četných příbuzenských a přátelských kontaktů a obsahuje rovněž dopisy, jejichž obsah odráží situaci šlechtických rodin v době druhé světové války. Ta přinesla mnoho změn a omezení, s nimiž se musely postupně vypořádat. Vzhledem k časté německé národnosti a říšskému občanství jejich členů, se dotyčné změny týkaly především vojenské služby řady synů šlechty ve wehrmachtu, povinného roku aktivity neprovdaných mladých dcer ve válečném hospodaření (Pflichtjahr), potíží se získáváním a udržením pracovních sil na panstvích, které bylo nutno často podpořit argumentem jejich nezbytnosti (Unabkömmlichstellung) apod. S postupujícími roky války se také projevil nedostatek paliva na otop zámeckých objektů či benzinu do aut. Cestování, oblíbená činnost šlechty, bylo po železnici nepohodlné vzhledem k přeplněným vlakům a posléze se kvůli častým náletům stávalo i nebezpečným. V knihách návštěv zámků v Petrohradě a v Jindřichově Hradci[1] proto s postupujícími válečnými roky řídnou záznamy o návštěvách příbuzných a přátel a počet podpisů, dokumentujících jejich tamní pobyt, je oproti třicátým letům 20. století značně redukován.[2]
- Základní údaje
Rok 2024 lze v přeneseném smyslu slova nazvat rokem Bedřicha Smetany. V letošním roce si připomínáme dvě výročí týkající se tohoto významného hudebního skladatele. Dne 2. března uplyne 200 let od jeho narození a 12. května 140 let ode dne úmrtí.
Bedřich Smetana se narodil roku 1824 v pivovaru v Litomyšli do poměrně zámožné rodiny sládka Františka Smetany. Na světě byl vřele přivítán, protože byl dlouho očekávaným synem. Vzhledem k tomu, že oba Smetanovi rodiče měli jisté hudební nadání, byl i malý Bedřich od útlého věku veden k hudbě. Matka Barbora rozená Linková pocházela ze stejného rodu jako skladatel Jiří Ignác Linek. Otec František sice nepocházel z muzikantské rodiny, o to více nadšeně se amatérsky věnoval komorní hudbě. Velmi brzy se tak začalo projevovat synovo mimořádné hudební nadání. Již ve čtyřech letech se naučil hrát na housle, v pěti letech přibyly hodiny hry na klavír. Jako šestiletý, 4. října 1830 poprvé veřejně vystoupil na hudební akademii litomyšlských filozofů uspořádané k oslavě narozenin císaře Františka I. Ještě v rodném městě začal Bedřich Smetana komponovat i první jednoduché skladby.
- Základní údaje
Korespondence ve fondech rodinných archivů nebývá většinou snadná k identifikaci jejích pisatelů a údajů v ní obsažených, ale pokud se podaří její obsah „dešifrovat“, poskytuje často pozoruhodná sdělení a doplňující informace. Platí to i pro Rodinný archiv Černínů z Chudenic, uložený na zámku v J. Hradci a v něm dochovanou korespondenci.
V bohaté korespondenci Josefiny Czerninové roz. Schwarzebergové (1895–1965)[1] je řada listů pocházejících od nevlastní matky jejího manžela Eugena Alfonse Czernina (1892–1955). Tou byla Therese Czernin-Morzinová roz. hraběnka Fries von Friesenberg (1874-1946), která udržovala s rodinou Eugena Alfonse Czernina pravidelný písemný kontakt.
- Základní údaje
S podzimem přicházejí častější nachlazení, neustálé kašle a podobné potíže. Podívejme se, jakou pomoc můžeme najít ve fondech Státního okresního archivu Jindřichův Hradec.
Ve fondu Archiv města Nová Bystřice se bez bližšího určení původu dokumentu nalézají nedatované dva návody na přípravu léčivého elixíru.
Starší rukopis (odhadem z počátku 18. stol.) obsahuje recept na přípravu Zlaté vody ze šalvěje a Větrové vody, mladší na výrobu proslulých Švédských kapek. Bohužel některé suroviny se mi podařilo určit jen přibližně (pokud by je dokázali přeložit čtenáři, ráda je do textu doplním). Doufám, že čtenáři s ucpaným nosem a škrábáním v krku, kterému bude doma dlouhá chvíle a popadne ho chuť namíchat si vlastní medicínu, nápoj přibližně inspirovaný starými recepty neublíží.
Pro opis textu byla zvolena metoda paleografického přepisu.
- Základní údaje
- srpna 2023 uplyne 180 let od narození významného českého historika a archiváře Augusta Sedláčka (1843—1926). Při této příležitosti přetiskujeme popularizační stať, kterou před šedesáti lety na Sedláčkovu počest sepsal jeho pokračovatel, vedoucí Okresního archivu v Písku Ladislav Cihla (1923—1999), jenž by se v listopadu dožil sta let.
Text byl v zásadě ponechán v původní podobě, k názvům Sedláčkových děl byly pouze připojeny odkazy na jejich dostupné digitalizované verze. Původní obrázková příloha byla nahrazena vlastními fotografiemi Státního okresního archivu Písek a ukázkami citovaných dokumentů ze Sedláčkovy pozůstalosti.
AUGUST SEDLÁČEK
Publikace Okresního archivu v Písku — r. 1963.
Úvodní stať napsal, výbor z dopisů připravil a poznámkami opatřil Ladislav Cihla.
August Sedláček v píseckém archivu se svým rukopisným repertářem.
- Základní údaje
Častá jsou u nás příjmení, která mají původ v profesích jejich nositelů. Všichni známe nějaké ty Zedníčky, Pekaře, Sedláky nebo Kováře. To není nic neobvyklého. Je ale řada zaměstnání, jejichž názvy se nikdy coby příjmení nepoužívaly. A to proto, že jejich tvarosloví je příliš kostrbaté a tvořené složeninami, pocházejí z cizích slov anebo jde o povolání nová, nemající oporu v minulosti, případně o natolik ojedinělá, že nikdy nedošla většího rozšíření. Proto dnes mezi námi nežijí žádné rodiny například Zvěrokleštičů, Pozlacovačů, Instalatérů, Archivářů či Historiků. I když u posledního uvedeného případu to neplatilo vždy. Rodina s příjmením Historik (psáno i v podobě Hystorik, Historicus či Hystorycus) v minulosti existovala a její příslušníci žili na přelomu 17. a 18. století v Českých Budějovicích.
- Základní údaje
V roce 1932 zemřel František Czernin z Chudenic, poslední mužský potomek tzv. nedrahovické větve rodu, kterému patřil i jindřichorahradecký zámek. Držitelem fideikomisního majetku se stal až v roce 1925, tedy ve svých 68 letech. Původně velké czerninské majetky spravoval jeho starší bratr Eugen Jaromír, který ovšem ve zmíněném roce 1925 zemřel.
František Czernin z Chudenic vystudoval práva na pražské univerzitě. Poté nastoupil do služeb státu. Jeho úřední kariéra je spjata s Moravou a tamějším místodržitelstvím v Brně. Rovněž také působil u Okresního hejtmanství ve Znojmě. Z této doby pochází dokument, který se dochoval v Rodinném archivu Černínů na zámeckém pracovišti SOkA Jindřichův Hradec.
K 20. květnu 1893 datovali zástupci obcí Citonic, Domčic, Kravska, (Hlubokých) Mašůvek, Mramotic, Olbramkostela, Plenkovic, Tvořihráze, Únanova, Žerůtek a Veskova (dnes Bezkova) děkovný list, který adresovali JUDr. Františku Czerninovi. V písemnosti vyjádřili vděk za pomoc s obnovou obcí, které zasáhla živelní pohroma spjatá s bouřkou. Bouřkový mrak, který způsobil mnohé škody v červnu roku 1892, se pohyboval severně od Znojma, jak je patrné z výčtu obcí. Z tohoto dokumentu se nedozvídáme přesný rozsah škod, to by umožnily jiné archiválie. Na závěr poděkování každý ze starostů připojil svůj podpis a rovněž razítko obce, kterou zastupoval. Dvojstránka je tak i cennou reflexí podoby obecních razítek na konci 19. století.
- Základní údaje
Když Okresní archiv v Písku k 1. lednu 1953 „vešel v život“, nezačínal rozhodně od nuly. Navazoval na slavnou tradici Archivu města Písku, spjatou především s působením PhDr. Augusta Sedláčka (1843–1926) v letech 1900–1926.
August Sedláček v píseckém archivu u otevřeného rukopisného repertáře.
- Základní údaje
Jméno rakouské vědkyně Edith Kristanové-Tollmannové u nás nikomu nic neřekne. Základní informace o ní lze získat z internetové Wikipedie, kde je k dispozici medailon v němčině, angličtině a velštině, z internetového lexikonu rakouských žen, nebo nejpodrobněji s akcentem na její vědeckou činnost v nekrologu v časopise geologické společnosti. Vedle geologie se věnovala petrografii a paleontologii, resp. mikropaleontologii. Specializovala se na výzkum mikrofosilií do velikosti 1 mm a života organizmů v období druhohor (dírkonožci, ostrakodi, měkkýši, korýši), díky čemuž procestovala celý svět a popsala na 500 nových taxonů. Zabývala se také okolnostmi vzniku života na zemi nebo teologicko-archeologickými otázkami. Pracovala postupně v Geologickém spolkovém ústavu, firmě Österreichische Mineralölverwaltung (ÖMV), Přírodovědném muzeu ve Vídni a univerzitách v Grazu a v Innsbrucku. Hostovala také na univerzitách a vědeckých ústavech ve Švédku nebo v Německu.
Edith se sice narodila 14. dubna 1934 ve Vídni a také tam zemřela (25. srpna 1995), ale její dětství je výrazně spojeno s jižními Čechami, kde vyrůstala. Podívejme se stručně na tuto její nezmapovanou životní etapu. Do obecné školy začala docházet v roce 1940 v Netolicích a v letech 1941–1944 absolvovala tři ročníky německé obecné školy v Ledenicích. To byla místa, kde vyučoval její otec Eduard Kristan (1906–1984). Ten, i když byl vídeňským rodákem, měl bezesporu české kořeny, jak napovídá jeho křestní jméno a hlavně příjmení. Od roku 1912 studoval postupně na různých typech německých škol v Českých Budějovicích, maturoval v červnu 1924 na tamním učitelském ústavu. V třídních katalozích býval většinou zapsán jako Křišťan.
Kantorskou dráhu zahájil ve Chvalkově u Trhových Svinů, později působil v Albrechticích u Sušice, kde se výrazně zapojil do štvaní proti Čechům a byl za tuto činnost dokonce vypovězen z republiky. Informovaly o tom i Národní listy. Usídlil se ve Vídni, kde se jemu a manželce Marii, roz. Riegerové (1913–2015!), narodila roku 1934 dcera Edith. Koncem třicátých let, po změnách spojených s Mnichovskou dohodou a okupací Československa, se s rodinou vrátil. Konkrétně pobývali (a Eduard vyučoval) od září 1939 v Domažlicích, později v Netolicích a v Ledenicích. Odtud se okamžitě po osvobození museli odstěhovat do Rakouska. Nebyla žádná jiná možnost – otec Eduard byl horlivý Němec (což se projevilo už při jeho působení na Sušicku), nacista, který za války bojoval ve Wehrmachtu (https://digi.ceskearchivy.cz/134051/30) a byl členem jednotek SA. Jeho nacionální přesvědčení je markantní také ze stránek školních kronik, zejména té netolické (https://digi.ceskearchivy.cz/310745/1).
Dcera Edith patřila na obecných školách ke vzorným žákyním, byla jedničkářkou a dle slovního hodnocení velmi svědomitou, nadanou a spolehlivou. Vynikala např. v kreslení a v tanci. Po trvalém přesídlení do Vídně absolvovala nejprve učitelský ústav, později univerzitu, kde se roku 1982 habilitovala. Se svým manželem, taktéž vědcem a geologem, vydávala Mitteilungen der Österreichischen Geologischen Gesellschaft. Společně také napsali knihy Und die Sintflut gab es doch nebo Das Weltenjahr geht zur Neige. Soupis jejích dalších prací si lze mimo výše uvedený nekrolog prohlédnout např. v katalogu Rakouské národní knihovny. Alexander Tollmann (1928–2007) se nadto angažoval také politicky v boji proti jaderným elektrárnám a za lepší životní prostředí. Patřil k zakladatelské generaci rakouské strany Zelených a chvíli jí počátkem osmdesátých let předsedal.
Jiří Cukr
Obrázky:
1. obrázek – Edith Kristanová (v přední řadě v kloboučku a s kytičkou) s dětmi netolické obecné německé školy v létě 1940 (popis všech osob: https://digi.ceskearchivy.cz/310745/86 ).
2. obrázek – Třídní výkaz Edith Kristanové ze druhé třídy ledenické obecné německé školy.
3. obrázek – Různé podoby podpisů Eduarda Kristana z let 1940 a 1941.
4. a 5. obrázek – Policejní přihláška Eduarda Kristana.
6. obrázek – Manželé Edith a Alexander Tollmannovi na deskách knihy Und die Wahrheit siegt schließlich doch!
- Základní údaje
Kozienice je město ve východním Polsku s 21 500 obyvateli (1995). Nachází se blízko řeky Visly a je hlavním městem župy Kozienice. Obec Cep se nachází v okrese Jindřichův Hradec v Jihočeském kraji. Žije zde 182 obyvatel (2022).
Tyto dvě místa se téměř před sto lety propojily silnou myšlenkou, a to vzpomínkou syna na svoji maminku a na domov. Na pohlednici, která zachycuje hlavní ulici ve městě Kozienici, je psán text adresovaný Johaně z Cepu, s podpisem Váš syn.
Pohled byl zakoupen na polské burze panem A. Wdowskim, rodákem z Kozienice. Ten posílá nejprve dotaz na Odbor kultury a cestovního ruchu v Třeboni, aby se dozvěděl, kde se nachází vesnice Cep. Dále je nasměrován do třeboňského archivu. Odpovědi na další osud neznámého vojína z Cepu se nám dostává pomocí digitalizovaných archivních záznamů – využity jsou záznamy z kroniky, sčítání lidu, pozemkové knihy. V obci Cep žilo v roce 1921 celkem pět rodin s příjmením Pašek. Dříve zvaný Vojtův statek v Cepu č. 20 kupují manželé Paškovi v roce 1867. Matouš Pašek zemřel ve 44 letech v roce 1885. Vdova Johana zůstala na chalupě společně s dětmi: Janem (1872), Františkem (1875), Josefem (1877) a Annou (1880). Z Velké války se nevrátilo 16 mužů z Cepu. V roce 1922 obec postavila padlým spoluobčanům pomník, jehož autorem byl významný jihočeský malíř Jan Kojan, rodák z nedalekých Kojákovic. Podle záznamů v kronice a v matriční knize se domníváme, že pohlednici poslal své matce její syn Jan Pašek, který se vrátil z války v roce 1918. V roce 1921 je ve sčítání lidu uveden jako svobodný.
Tento dotaz není nijak zvláštní a ve své praxi se s podobným vyhledáváním archiváři setkávají často. Zajímavé je, že tento příběh žije svůj život také na sociálních sítích. Město Kozienice má svoji facebookovou stránku: https://www.facebook.com/Kozienicewobiektywie, kde se objevuje poměrně dost zájemců o osud vojáka z malé vesničky v Česku. Je také na české straně poptávka po informaci, kam zmizeli Pašků z Cepu? Sociální sítě jsou dobrý sluha a zlý pán. Zatím to vypadá, že v tomto případě FB slouží dobře a pomáhá překonat snadno a rychle vzdálenosti (566 km vzdušnou čarou) a to nejen ty zeměpisné. Všude na světě si lidé kladou stejnou otázku jako v písni „Where Have All the Flowers Gone?“
Řekni, kde ti muži jsou, co se k čertu mohlo stát,
řekni, kde ti muži jsou, kde mohou být,
muži v plné polní jdou,
do války zas je zas vedou,
kdo to kdy pochopí!?
Marie Kalátová
Zdroje:
Pomník v Cepu: https://www.vets.cz/vpm/277-pomnik-obetem-1-a-2-svetove-valky/#277-pomnik-obetem-1-a-2-svetove-valky , https://digi.ceskearchivy.cz/1115/78
návrat z války: https://digi.ceskearchivy.cz/1115/63
https://digi.ceskearchivy.cz/7702/159
Pete Seeger: Where Have All the Flowers Gone? https://youtu.be/1y2SIIeqy34
https://www.facebook.com/Kozienicewobiektywie
https://www.kdejsme.cz/prijmeni/Pa%C5%A1ek/hustota/
- Základní údaje
Známe je všichni. Každý týden je nacházíme v poštovních schránkách, útočí na nás z novin, televize i ze všech dalších médií, neobejde se bez nich internet, ani sociální sítě. Řeč je o reklamách a zejména o dnes prakticky všudypřítomných reklamních letácích všeho druhu, které mnozí sice vnímáme jako nutné zlo, příznačné pro naši současnost, ale přesto jimi listujeme a mnozí se právě teď v čase strmě rostoucích cen podle nich i řídíme. Ale reklamní letáky nejsou ničím novým. Byly tu už za časů našich prababiček a už před více než sto lety lákaly na všemožné slevové akce, vánoční či letní výprodeje nebo množstevně výhodné nákupy typu dva v ceně jednoho. Nebyly sice tak barevné a nabízené zboží v nich nebylo prezentováno na líbivých fotografiích, ale jejich účel byl stejný – přimět zákazníka ke koupi, neboť právě teď je pro ni ta nejlepší doba. Posuďte sami z přiloženého výběru prvorepublikových reklamních letáků českobudějovických obchodníků (z archivního fondu Městský policejní úřad České Budějovice), zda i Vy byste se jimi nechali nalákat.
Vlastimil Kolda
- Základní údaje
Archivy představují pro mnoho jedinců místo, které ukrývá nejedno tajemství, které lze odhalit až studiem písemností. Díky nim je možné objasnit „záhady“ minulosti. Často se za těmito představami skrývají i romantické touhy po nálezu pokladu uloženého v minulosti v lese, nebo naopak na nějakém místě – zřícenině, starém hradu. Archiváři ví, že listiny, knihy a spisy ukrývají „svá“ tajemství vzešlá z úředních jednání, která ale málokdy zmiňují domnělé cesty za poklady.
Dva dokumenty, které si zde představíme, ovšem výše řečené trochu relativizují. Odráží totiž jistá tajemství, kterým nerozuměli již lidé na konci 19. století, nebo naopak autoři dokumentu chtěli na „ukrytý“ poklad upozornit do budoucnosti.
- Základní údaje
Svatý Mikuláš, biskup z Myry, jehož svátek tradičně připadá na 6. prosinec, patří k nejuctívanějším světcům celého křesťanského světa a pro zvyk obdarování dárky jej milují zejména děti. Po celém světě stojí tisíce kostelů s mikulášským zasvěcením. Jen v Jihočeském kraji jich nalezneme čtrnáct. Tím nejvýznamnějším je děkanský kostel v Českých Budějovicích, dnešní biskupská katedrála. V současnosti jej vidíme v barokním hávu, do jakého byl přestavěn po ničivém požáru města z roku 1641. Kostel je však podstatně starší a byl budován již v druhé polovině 13. století, společně s městem. První písemnou zmínkou o něm je listina z dubna roku 1297, vydaná v Římě konstantinopolským patriarchovu Petrem a sborem dalších třinácti arcibiskupů a biskupů, dlících v ten čas v Římě. Od jejího vydání v letošním roce uplynulo již 725 let.
Jde o tzv. indulgenční neboli odpustkovou listinu, v jejímž textu se praví, že všichni, kdo ve vyjmenovaných významných církevních svátcích navštíví budějovický kostel, přispějí na jeho vybavení a osvětlení nebo naň budou pamatovat jakýmkoli odkazem, získají čtyřicetidenní odpustky. Platnost listiny na území pražské diecéze následně stvrdil pražský biskup Řehoř, který z moci své autority k těmto odpustkům přidal dalších 40 dní.
Listina je psaná latinsky drobným minuskulním písmem na hrubě opracovaném pergamenu tzv. italského typu a původně k ní bylo přivěšeno 14 pečetí z červeného včelího vosku, k nimž po potvrzení pražským biskupem přibyla ještě pečeť patnáctá, Řehořova. Do dnešní doby se však dochovala jen část z nich a i ty dochované jsou vesměs velmi poškozené, z některých zbyla jen torza.
Jde nejen o nejstarší písemnou zmínku o kostele svatého Mikuláše v Českých Budějovicích, ale zároveň o druhou nejstarší v originále dochovanou písemnost v českobudějovickém státním okresním archivu. Jen o několik měsíců starší, ze srpna roku 1296, pochází listina Václava II. o jmenování budějovického rychtáře. A i zde najdeme výraznou stopu svatého Mikuláše, neboť tím prvním známým rychtářem nebyl nikdo jiný, než Mikuláš Klaric. Obě písemnosti jsou tak nejen přímými svědky přemyslovské éry Českých Budějovic, ale také dokladem po staletí trvající obliby tohoto světce.
(Podrobnější text o listině patriarchy Petra pro kostel svatého Mikuláše v Českých Budějovicích vyjde v některém z připravovaných čísel časopisu Výběr)
Vlastimil Kolda
P.S. – aby těch Mikulášů nebylo málo, má i příjmení autora tohoto krátkého textu souvislost se svatým Mikulášem, a to konkrétně se zdrobnělými tvary jeho jména Mikulda či Mikolda, z nichž se během let vyvinulo.
- Základní údaje
Většinu židovských obyvatel Tábora odvezl druhý transport vypravený 16. 11. 1942 ze zdejšího vlakového nádraží. Transport dostal označení Cb a přepravil do terezínského ghetta 619 osob. Do transportu byli umístěni nejen Židé z Tábora, ale i ze Soběslavi, Sedlce, Milevska, Pelhřimova, Pacova, Černovic, Chýnova, Malšic a dalších obcí. Útrapy ghetta a koncentračních táborů přežilo z tohoto transportu jen 39 osob.
Do transportu Cb byl zařazen i Ing. Dr. Josef Bruck, zakladatel podniku BRITA (dnešní BRISK Tábor a. s.), a jeho rodina. Josef Bruck se narodil 7. 12. 1899 ve Svratce do rodiny Emila a Berty Bruckových. Strojní inženýr Josef Bruck se usadil v roce 1934 v Táboře, kde se oženil s Olgou Guttmannovou. Sňatkem se přiženil do zámožné táborské židovské rodiny Siegfrieda či Vítězslava Guttmanna, velkoobchodníka surovou kůží a peřím, majitele domů č. p. 203 a 204 v Široké ulici. Rodina Guttmannových patřila mezi nejstarší židovské rodiny usazené v Táboře. Právě Siegfried Guttmann poskytl svému zeti objekt pro jeho podnikání. Jednalo se o zkrachovalou opravnu hospodářských strojů a slévárnu na dnešní Soběslavské ulici č. p. 1114 v Táboře, kterou Guttmann zakoupil. Objekt dodnes patří podniku BRISK. Právě zde začal Ing. Bruck vyrábět keramické zapalovací svíčky Brita, jež uvedl na trh v roce 1935. Jeho firma nesla stejný název jako výrobek, BRITA, což znamená Bruck inženýr Tábor. Ve firmě pracovalo 90 zaměstnanců. Už v roce 1937 vykazovala firma roční zisk 1 319 852 Kč a v roce 1938 1 915 612 Kč. V prosinci 1938 předal Josef Bruck podnik pod správu inženýru Soukupovi, ale nadále zůstal majitelem. Se vznikem protektorátu a zaváděním protižidovských nařízení se snažil Bruck firmu prodat, čehož využil jihlavský Němec Alois Rychly. S podporou státu odkoupil Rychly BRITU na přelomu let 1940 a 1941.
Po roce 1940 byl Ing. Bruck i s rodinou vystěhován do Malšic č. p. 191. Manželka Olga se narodila 21. 8. 1906 v Táboře do rodiny Siegfrieda a Štěpánky Guttmannových. Po své babičce Sali Guttmannové Olga zdědila dům č. p. 217 v Divadelní ulici v Táboře, kde žila s manželem a dětmi, než se dostali do Malšic. Do rodiny se postupně narodily dvě děti, syn Karel 24. 1. 1937 a dcera Helena 23. 1. 1939. Olga Brucková zůstala v domácnosti s dětmi a její manžel Josef, poté co přišel o svůj podnik, pracoval jako dělník. Bruckovi i Guttmannovi odjeli 16. 11. 1942 do ghetta v Terezíně. Bruckovi dostali čísla 193–196 a Guttmanovi (Siegfrid a Štěpánka) 584 a 585. Siegfried Guttmann zemřel 10. 4. 1943 v Terezíně, jeho manželka odjela transportem Dm z 6. 9. 1943 do Osvětimi, kde zahynula. Josef Bruck byl zařazen do transportu Em z 1. 10. 1943 do Osvětimi. Olga Brucková s dětmi odjela do Osvětimi transportem Et z 23. 10. 1943. Celá rodina v tomto vyhlazovacím táboře zemřela.
Mgr. Jitka Vandrovcová, Husitské muzeum v Táboře
Popisky příloh:
- Dr. Josef Bruck
- Olga Brucková, rozená Guttmannová
- Siegfried (Vítězslav) Guttmann
- Štěpánka Guttmannová, rozená Bassová
- Základní údaje
Jak vidíme z přiložených dokumentů, spotřebitelé si stěžovali na vysoké ceny elektrické energie a nízkou kvalitu dodávek už před sto lety. Stejně jako dnes se tehdejší výrobce elektřiny bránil nedostatečnou kapacitou zdroje, v tomto případě se jednalo o nedostatek vody, a zdražením součástek a dalšího materiálu potřebného k provozu elektrárny.
Jednalo se o vodní elektrárnu Antona Pfandlera v obci Písečné, která byla uvedena do provozu v roce 1913 a v témže roce uzavřela smlouvy s místními zájemci o odběr proudu. Elektřina se v Písečném používala zejména ke svícení a její cena se účtovala podle spotřeby daných typů svítidel.
Písečné v době vzniku Republiky Československé patřilo k těm šťastnějším lokalitám, protože přístup k elektrické energii měla zhruba třetina obyvatel českých zemí a pouhá 2 % obyvatel Slovenska.
V době první republiky nebyla poptávka po elektrické energii pouze ze strany průmyslových podniků, hlavním tahounem elektrifikace pokud možno celého území bylo zemědělství, kde se rychle rozšiřovalo používání strojů místo lidské nebo zvířecí síly. V roce 1919 Národní shromáždění přijalo zákon o vzniku „všeužitečných elektrárenských společností“. Prohlášením podniku za všeužitečný se mu přikazovala povinnost zásobovat elektřinou na určitém území každý subjekt, který o to požádá, neprokáže-li se, že by připojení bylo nerentabilní. Současně s těmito povinnostmi dostaly všeužitečné společnosti značná práva a výhody. Na území dnešní České republiky tak vzniklo 20 všeužitečných elektrárenských společností. Centralizovaná elektrorozvodná síť byla postupně vybudována až po 2. světové válce.
Alexandra Tesaříková
- Základní údaje
Odsun většiny židovského obyvatelstva z táborského kraje se odehrál v listopadu 1942 dvěma transporty do ghetta v Terezíně. Jako shromáždiště pro Židy z rozsáhlého území posloužila budova dívčích škol Na Parkánech v Táboře. První transport byl vypraven 12. 11. 1942 z táborského nádraží. Transport dostal označení Bz a odvezl 652 osob, z nichž přežilo pouhých 30 lidí. Do transportu se dostali Židé z Vlašimi, Milevska, Bechyně, Kovářova, Petrovic, Načeradce, Vilic, Trhového Štěpánova, Březových Hor, Borotína, Chotýčan, Krásné Hory, Kamenice nad Lipou, Kosovy Hory, Bernartic, Neveklova, Kostelce nad Vltavou a dalších obcí. Do tohoto transportu byla zařazena i jedna rodina z Tábora, Vrkočovi, přestože většina táborských Židů odjela až dalším transportem o čtyři dny později.
- Základní údaje
Dne 14. října 2022 se uskutečnilo v Jindřichově Hradci další položení tzv. kamenů zmizelých. Rodina Růžičkova, která bydlí od 60. let 20. století v domě čp. 341 ve Zborovské ulici, se rozhodla připomenout manžele Beerovi, kteří se do domu nastěhovali krátce po jeho dostavění a hodlali si v něm užít podzim života.
- Základní údaje
V pátek 7. října dopoledne proběhlo na Masarykově náměstí před domem čp. 87 položení kamenů zmizelých pro tři členy rodiny Ornsteinovy. Jak zaznělo v proslovech, tato vzpomínka byla plánována už od roku 2019, a to jak tou šťastnější větví rodiny, tedy členy rodiny po jedné z příbuzných, které se podařilo uprchnout do tehdejší Palestiny, tak pamětnicí paní Elfrídou Mühlbachovou, která chtěla uctít památku své o dvanáct let starší přítelkyně Růženy Ornsteinové. Paní Elfrída se uložení kamenů již nedožila a její přání tak dovedla do zdárného konce její dcera spolu s příbuznými rodiny Ornsteinovy.
- Základní údaje
V neděli 2. října proběhlo ve Strmilově před bývalou rodinnou vilou MUDr. Rudolfa Kohna vzpomínkové shromáždění, které mělo připomenout osobu tamního lékaře a jeho dvacetileté působení ve městě. Celá akce vznikla díky myšlence paní Evy Benešové, jejíž strýc přišel do Strmilova na inzerát MUDr. Kohna, který hledal stomatologa.
- Základní údaje
Na počátku dubna roku 1932 (9. dubna) zemřel na jindřichohradeckém zámku František Černín z Chudenic, poslední člen jindřichohradecké větve rodu. Jeho úmrtí podnítilo jindřichohradeckého archiváře Ondřeje Frantu, aby podal žádost o odchod do penze. Než byl propuštěn ze služeb Černínů, účastnil se výběru svého nástupce. Jednání o obsazení místa trvalo od června do podzimních měsíců roku 1932. Do jednání o nalezení vhodného kandidáta se zapojil i Josef Pekař či Zdeněk Kalista. Výrazná osobnost, historik a univerzitní profesor Josef Pekař znal jindřichohradecký archiv velmi dobře. Jedna z jeho nejvýraznějších prací Kniha o Kosti je založena na studiu četného množství archiválií uložených v někdejším černínském archivu („institucionální“ počátky archivu lze klást do poloviny 19. století). Do jednání o obsazení místa archiváře vstoupil i Pekařův „žák“ Zdeněk Kalista, který pod vedením Josefa Pekaře vypracoval disertační práci o Humprechtu Černínu z Chudenic a následně se habilitoval spisem Mládí Humprechta Jana Černína z Chudenic. Rok 1932 znamenal i pro Kalistu významný mezník, neboť byl na základě habilitace jmenován docentem na Univerzitě Karlově. Jak je z citací děl dvou výrazných osob historické vědy první poloviny 20. století patrné, jindřichohradecký archiv jim byl velmi blízký. V červnu 1932 zaslal Zdeněk Kalista dopis (který je zde zpřístupněnou archiválií), v němž velmi „citelně“ popsal, co pro něj znamenal zdejší archiv a co by měl či neměl splňovat nový archivář. Ač do hry vstoupilo několik jmen reprezentujících posléze výrazné archiváře, byl vybrán dr. Karel Tříska, který na zdejším pracovišti nakonec prožil mnoho let. Do archivu nastoupil 1. listopadu 1932.
Pavel Holub
- Základní údaje
Školy v Kamenném Újezdu a ve Zborově nedaleko Českých Budějovic jsou pomyslnou spojnicí osudů dvou mužů, kteří se před osmdesáti lety staly oběťmi heydrichiády. Jména obou nejsou příliš známá, nicméně svými osudy, prací a tragickým koncem je nanejvýš důležité si je připomenout. Oba byli učitelé na obecných školách a Sokolové. Václav Tutter působil celý život v jižních Čechách rovněž jako regionální družstevní pracovník a aktivní veřejný činitel. Jan Zelenka se v dospělosti pohyboval v Podkrušnohoří a během okupace v Praze, kde se jako člen odboje stal jedním z nejbližších spolupracovníků parašutistů, kteří provedli atentát na Reinharda Heydricha.
- Základní údaje
Jednou ze 156 obětí táborského popraviště, malorážkové střelnice v bývalých kasárnách 305. pluku těžkého dělostřelectva na Pražském Předměstí, se stal František Randa, inspektor Českomoravských drah a náměstek přednosty dopravního úřadu. František Randa se narodil 1. února 1890 v Nezdicích na Šumavě. Do Tábora přišel po okupaci pohraniční, které následovalo po uzavření Mnichovské dohody. Do Tábora proudili od října 1938 zejména zaměstnanci Československých drah s rodinami. František Randa bydlel v Michalovicově ulici čp. 2008 na Blanickém Předměstí nedaleko táborského nádraží.
- Základní údaje
Marta Ledererová se narodila 30. srpna 1914 ve Všerubech u Domažlic manželům Jindřichu a Bertě Ledererovým. 15. října 1933 se v Klatovech vdala za Pavla Lederera z Vodňan (nar. 23. 12. 1907 ve Vodňanech). Jeho rodina vlastnila ve Vodňanech na Husově ulici čp. 56/I továrnu na lihové nápoje.
- Základní údaje
V úterý 7. července 1942 odpoledne zazvonil v kanceláři píseckého okresního hejtmana, vrchního rady politické správy Jana Hlaváčka, telefon. Volalo klatovské gestapo, kriminální asistent Schamberger.
Můžeme jen hádat, co hejtmana Hlaváčka v první chvíli napadlo. Vždyť teprve minulý pátek bylo odvoláno stanné právo. Nekonečné seznamy popravených sice opustily stránky denních listů, ale noviny stále ještě přinášely snímky z nucených shromáždění, na nichž národ prý oplakával smrt „zastupujícího kata“ Heydricha, palcové titulky censurou kontrolovaného tisku mluvily o „spontánním“ odporu vůči akcím londýnského odboje a neochvějně křičely o brzké a nevyhnutelné porážce Rusů na Ukrajině.
- Základní údaje
Na počátku května to bylo již 100 let, co byl na Olšanských hřbitovech pochován dnes již zcela zapomenutý muž, jenž svou stopu zanechal na mnoha místech naší země i v mnohých odvětvích. Spisovatel, dramatik a novinář Karel Jonáš.
Rodák z Heřmanova Městce, patřil ke generaci, která si svou slávu chtěla vydobýt na konci „dlouhého“ 19. století. Ač se v roce 1865 narodil ve východních Čechách, kde absolvoval i veškeré své vzdělání, první hlubokou stopu zanechal v jižních Čechách.
Noviny vydával v Soběslavi, Jindřichově Hradci, ale především pak působil v jihočeské metropoli, kde se stal i aktérem národnostních třenic mezi Čechy a Němci. Poté odešel do Plzně, kde se věnoval nejen žurnalistice, ale pro místní divadlo psal divadelní hry a zároveň koketoval i s místními politiky. V roce 1906 přichází vrchol jeho kariéry, kdy si ho Antonín Švehla vybere jako šéfredaktora nově založeného deníku agrární strany Venkov. Jonášovo jméno se stane pojmem, jeho hry uvádí i Národní divadlo. V roce 1917 podepsal Manifest českých spisovatelů a výrazně se angažuje v protihabsburském odboji.
Po pádu monarchie zasedal v Revolučním národním shromáždění. Vážná choroba však jeho život zastavila už v 57 letech. Pohřbu se zúčastnila politická, novinářská a kulturní elita země včetně několika ministrů a ředitele Národního divadla.
Lukáš Kopecký, historik, adoptivní nájemce Jonášova hrobu
Obrazová příloha:
Kreslený portrét Karla Jonáše z doby kolem roku 1920.
Tablo části členů Revolučního národního shromáždění (Jonáš vlevo dole).
Titulní strany tiskovin, které Jonáš v letech 1885–1887 vydával v Soběslavi a v Jindřichově Hradci.
Archiválie ze SOkA Tábor a SOkA České Budějovice týkající se Jonášovo působení v jižních Čechách.
- Základní údaje
V dětském časopisu s názvem „Srdíčko“ redaktoři v čísle 38 ze 14.5.1942 připomínají zmiňovaný svátek a Vy, čtenáři, máte možnost si jej připomenout spolu s námi.
Marta Leblová
- Základní údaje
I po vzniku protektorátu Čechy a Morava v březnu roku 1939 nadále fungoval kulturní život. Samozřejmě se ho týkala celá řada změn a omezení, ale v určité formě stále pokračoval ve všech jeho odvětvích. Stejně tak se v něm dále vyvíjela i divadelní činnost, ať už stálých nebo amatérských divadel. Nacistické úřady sice nepočítaly s tím, že by chtěly český národ jako celek v budoucnu zachovat, případně dovolit přežití jeho kultuře, nepřikročily však k přímému zákazu divadel. Místo toho volily cestu využití celé řady represivních kroků, kterými si divadlo chtěly přetvořit podle svých představ. Nejspíš rovněž dospěly také k závěru, že obyvatelstvo protektorátu potřebuje nějaké kulturní vyžití, které pokud bude kontrolované a usměrňované, může snadno posloužit i k německé propagandě.
- Základní údaje
Rodina Fantlova přišla do Jindřichova Hradce z okolí Písecka během 90. let 19. století. Manželé Adolf a Marie Fantlovi měli čtyři syny, kteří prošli jindřichohradeckým vzdělávacím systémem, dva z bratrů – Josef a Rudolf studovali i na vysokých školách. Zatímco Josef pouze krátký čas na lékařské fakultě, Rudolf svá právnická studia s úspěchem absolvoval až po obdržení titulu doktora obojího práva a na svém akademickém vzdělání a společenském postavení si po celý život podle vzpomínek svého synovce Františka také velmi zakládal.
- Základní údaje
Rok 1942 započal tuhými mrazy…k odklízení sněhu byli opět komandováni židé, který Čech si jich všiml dostal jako oni žlutou hvězdu a musil jim pomáhat. Pak však dostala i mládež Nár. souručenství…povinnost odklízet sníh. Takto vzpomíná na zimu v Jindřichově Hradci PhDr. Jan Muk.
- Základní údaje
Během příprav na příspěvek týkající se doby, kdy velkostatek Pacov vlastnila Johana Eusebie Barbora hraběnka Caretto-Millesimo, a po ní řád bosých karmelitánů, jsem narazila na zajímavou, dalo by se říci až detektivní, stopu, která mě zavedla do Velkých Losin, k ženě, která na tomto panství spustila nechvalně známé čarodějnické procesy, o kterých řada z nás jistě již někdy slyšela, přinejmenším díky skvělému filmu Otakara Vávry Kladivo na čarodějnice z roku 1969.
- Základní údaje
Období prvního pololetí se pro řadu studentů a hlavně studentek středních škol nese v duchu hodin společenského tance a chování. Na stránkách časopisu studentstva jindřichohradeckého gymnázia, který vycházel ve druhé polovině 30. let 20. století, můžeme najít hned dvě vzpomínky na tyto kurzy a obě pocházejí od chlapců.
- Základní údaje
Jest vynikající potřebou říše a životní potřebou země, aby zřízen byl kanál z Dunaje do Vltavy a Labe. Blahobyt netušený by se rozvinouti musil v naší drahé vlasti. Čechy staly by se střediskem světového obchodu. – To všechno jsou superlativy, které se v souvislosti se zamýšlenou stavbou dunajsko-vltavsko-labského kanálu a jeho předpokládaným přínosem pro společnost objevují v dobových dokumentech z přelomu 19. a 20. století.
Debaty o říčním propojení zemí střední Evropy mají starobylou historii a neutichají ani v současnosti, stačí vzpomenout na nedávné vize nad průplavem Dunaj-Odra-Labe. V příspěvku však zůstaneme na jihu Čech, kde se už ve středověku hovořilo o spojení Vltavy s hornorakouskou řekou Feldaist, odvádějící vody do Dunaje. Tento smělý projekt našel podporu i v následujících staletích, kdy se o něm čas od času a v souvislosti s rozvíjejícími se technickými možnostmi mluvilo. Zaznívaly hlasy jak pro, tak proti výstavbě. Nakonec od ní bylo upuštěno. V průběhu 18. století vznikaly různé jiné varianty říčních spojnic mezi Čechy a Rakousy a v závěru 19. století se objevil zcela nový návrh velkolepějších rozměrů. Podle něj měl Vltavu s Dunajem spojit přímý vodní kanál, přičemž následnou úpravou naší národní řeky až k Mělníku by potom bylo možné plout až do Labe. Tím by došlo k vodnímu propojení Severního a Černého moře napříč Evropou.
- Základní údaje
Film Česká Kanada vypravuje pojednává o vrchovině nacházející se na jihu České republiky mezi Jindřichovým Hradcem a Slavonicemi. Hovoří o vzácném tichu na pomezí tří zemí - Čech, Moravy a Rakouska. Přibližuje dobrodružství a opravdovost, jež lze v končinách opuštěného pohraničí stále ještě zažít. Poetickým ztvárněním, které výjimečným způsobem namluvil herec Ondřej Vetchý, ukazuje její krásy a v náznacích zmiňuje i její pozoruhodný historický vývoj.
Tvůrci filmu:
Petr Pokovba (scénář, hudba a režie)
Ondřej Pumpr, Pavel Kohout, Petr Koranda (kamera)
Štěpán Karásek (korekce barev, animace)
Kateřina Smejkalová, Petr Koranda (produkce)
- Základní údaje
Rodinný archiv orlické větve Schwarzenbergů uložený ve Státním oblastním archivu v Třeboni je plný osobních písemností jednotlivých členů rodu, které umožňují nahlédnout do jejich soukromí a rodinných vztahů. K badatelsky nejnavštěvovanějším pramenům z tohoto fondu patří deníky mladého Karla VI. ze Schwarzenbergu (1911–1986), nicméně i pozůstalost jeho otce Karla V. a matky Eleonory přezdívané Lory stojí za pozornost – například jejich předmanželská korespondence.[1]
- Základní údaje
V červnu letošního roku uplynulo 490 let od úmrtí Adama I. z Hradce, jednoho z nejvýznamnější představitelů slavného českého rodu, pánů z Hradce, a nejvyššího kancléře Království českého. Při této příležitosti jsme se rozhodli připomenout tuto významnou osobnost několika stručnými řádky o jeho životě a kariéře, ale především představit jeho závěť, která je v mnoha ohledech unikátní, přičemž největší zajímavostí je, že se v ní poprvé zmiňuje závazek pro budoucí generace v podobě vaření sladké kaše pro chudé na Zelený čtvrtek.
- Základní údaje
(Při příležitosti výročí 400 let od popravy dvaceti sedmi českých pánů na Staroměstském náměstí v Praze dne 21. června 1621)
Když si brala Anna Salomena Hradištská z Hořovic dne 16. listopadu 1609 Kryštofa Haranta, tehdy už dvojnásobného vdovce, jistě netušila, že nadcházejí její nejtěžší životní zkoušky. Zpočátku se projevily jako každodenní starost o rodinu, hospodářství a hlavně o uhájení rodového majetku. Není tajemství, že Kryštof Harant nepatřil k těm, kteří viděli smysl života v hospodaření na svém statku a hromadění bohatství. Byl to velmi vzdělaný šlechtic, skvělý hudebník a skladatel, psal básně a velmi dobře ovládal zbraně, což dokázal v roce 1619, kdy z titulu komisaře stavovského vojska táhl na Vídeň a řídil dělostřelbu údajně tak dovedně, že ohrožoval císařský palác. Byl velmi zcestovalý: v císařských službách doprovázel Ferdinanda II. na jeho cestě po Itálii, v letech 1593–1597 se zúčastnil tureckých válek a v roce 1598 se vydal se svým přítelem Heřmanem Černínem na dobrodružnou pouť do Svaté země a do Egypta, ze které vydal v roce 1608 svůj slavný cestopis Putování aneb cesta z Království českého do Benátek, země judské a dále do Egypta a velkého města Kairu, potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arabii ležící. Po smrti císaře Rudolfa II. v roce 1612 odjel s Oldřichem Desideriem Pruskovským z Pruskova do Španělska, aby vrátili španělskému králi Řád zlatého rouna.
Kryštof Harant získal majetek, jak se zdá, přičiněním svých manželek. První manželka Eva Černínová, kterou si bral v roce 1588 (Ottův slovník naučný uvádí rok 1584), mu přinesla podíl na statku Touškově nad Mží, s druhou manželkou Barborou Škopkovou, rozenou Mířkovskou ze Stropčic na Pecce, vdovou po Karlovi Škopkovi z Bílých Otradovic a na Pecce, získal sňatkem v roce 1603 polovinu hradu Pecky. Druhou polovinu hradu přikoupila později třetí manželka Anna Salomena. Od té doby pobýval Kryštof Harant s rodinou nejvíce zde. Každodenní hospodářské starosti a finanční záležitosti držela od počátku pevně ve svých rukách Anna Salomena. Z roku 1610 se dochovala její smlouva, kterou uzavřela s významným pražským židem Mordechajem Samuelem Maiselem o zapůjčení dvou tisíc kop grošů. Zavázala se, že půjčku splatí ve starých šatech, protkaných zlatem a stříbrem, z hospodářství dodá dvacet kusů volů, dvacet dva kop kaprů a ostatní plnění bude v sádle a sýrech podle smluvních cen. Je možné, že to byla jedna z prvních finančních transakcí, kterými se ctižádostivá Anna Salomena zabývala celý život.
- Základní údaje
Ve fondu Archiv města Prachatice najdeme vedle jedné z nejstarších městských knih Českého království, městské pamětní knihy tzv. malé z let 1373–1790 (1821), další městskou knihu pamětní tzv. velkou z let 1538–1945 (1947). Má rozměry 27, 5 x 38 cm, renesanční vazba určité umělecko-historické hodnoty je kožená, zdobená slepotiskem a zámkem na 2 klíčky. Zápisy jsou psány česky a německy na pergamenu, zachycují dění v Prachaticích včetně podpisů významných návštěvníků města (např. prezidenta E. Beneše).
Najdeme zde opisy městské korespondence s rožmberskou kanceláří, opisy obnovených privilegií nejstarších majitelů Prachatic, vyšehradské kapituly, listin pro prachatické měšťany vydané císařem a českým panovníkem Ferdinandem I. a jinými. Tato městská kniha má značný význam i pro zájemce o dějiny jednotlivých institucí ve městě, najdeme zde pamětní zápisy o vzniku špitálu z let 1799–1801 (včetně statut), německého reálného gymnázia roku 1865, vzniku kláštera boromejek roku 1861, kaple sv. Filipa Neri (tzv. kaple Patriarchy) z let 1859–1861, zřízení telegrafní stanice v Prachaticích roku 1868 a další.
V letošním roce si připomeneme 150. výročí návštěvy Prachatic korunním princem Rudolfem (1858–1889), jehož tragický konec v Mayerlingu poznamenal život jeho rodičů (císaře Františka Josefa I. a císařovny Alžběty) i dění v celém Rakousku-Uhersku.
Roku 1871 vyrazil Rudolf z Prahy (mj. v doprovodu svého vychovatele hraběte Latour von Thurmburg) a po několika zastávkách dorazil 16. července do Prachatic. Zde byl přijat prachatickým starostou, lékařem a říšským poslancem Ernstem Mayerem. Přivítání se zúčastnili na prachatickém náměstí představitelé spolků. Byl ubytován v hotelu „Černý medvěd“, jehož majitelem byl Karel Wimberský. Po této návštěvě byl hotel přejmenován na hotel „U korunního prince Rudolfa“ (pod tímto názvem byl označen až do konce Rakouska-Uherska).
Druhý den Rudolf pokračoval přes Volary, navštívil Plechý a Vyšší Brod, odtud pokračoval do Lince.
V pamětní knize je zachován Rudolfův podpis a zápis o této návštěvě.
Prachatické muzeum připravilo k tomuto 150. výročí významné návštěvy výstavu „Císařský syn v městě pod Libínem“ (18. 6. – 9. 9. 2021). Kurátorem výstavy je historik PhDr. František Kubů.
Tato návštěva jednoho z nejvyšších představitelů habsburského rodu (panující císař František Josef I. navštívil v rámci vojenských manévrů pouze Vimperk) ovlivnila i život ve městě. Nově postavená rozhledna nad městem, na vrcholu Libína, byla pojmenována Rudolfova věž a park ve městě získal označení Štěpánčin park (podle snoubenky a manželky Rudolfa Štěpánky Belgické).
František Kotěšovec
- Základní údaje
I v letošním roce jsme nuceni si připomínat Mezinárodní den archivů, tedy svátek všech archivářů, netradičním způsobem. I archivářky jindřichohradeckého archivního oddělení se rozhodly, přijít se svou troškou do mlýna a seznámit širokou veřejnost se zajímavou archiválií, která se nachází ve fondu Historica Jindřichův Hradec. Jedná se o zaříkávání proti psotníku, který sepsal neznámý autor a datován je do poloviny 16. století. Je napsán česky, nespisovnou, obecnou češtinou a měl sloužit k odvrácení hrozby nemoci zvané psotník, jinak řečeno eklampsie, božec či zrádník, jak se píše v Riegrově Naučném slovníku z roku 1862. Ten dále pokračuje, že se jedná o: „…příznak všech dětských nemocí, jakmile se byly zhoršily, ovšem že k zánětu blán mozkových nejhustěji se přidružuje; zakládá se klonických křečích neb konvulsech (trhání) všech samovolných svalů, nejvíce spojena jsouc s nepřítomností ducha a jevíc se v oddělených záchvatech (paroxysmech).“
- Základní údaje
Velké dějiny ovlivňují samozřejmě i ty malé. Pokud dojde k nějakým třenicím, tahanicím nebo změnám na úrovni vysoké státní politiky, lze předpokládat, že se jejich odezvy dostanou v nějaké míře i do menších měst. Už bouřlivé roky 1868 a 1869 přinesly ve Strakonicích protesty. Na blízké Katovické hoře se začaly scházet podobně jako na jiných místech tábory lidu, které museli rozhánět četníci. Propagátoři těchto akcí byli předvoláváni k výslechům a podobně. Situace se sice později částečně uklidnila, ale napjatá atmosféra v jihočeském městečku podobně jako jinde zůstala a stačilo velmi málo, aby emoce opět vzplály, jak dokazuje i nenápadná událost spjatá s Josefem Fikarem.
Při rekonstrukci historických událostí bývá badatel často odkázán pouze na pomoc archivních pramenů. Jejich studiem a interpretací lze sice vytvořit celou řadu závěrů, přesto však nemůžeme zodpovědět všechny otázky, na něž bychom chtěli znát odpovědi. Obdobný problém nám přináší i případ Josefa Fikara, rodáka z Radomyšle, jenž se po vystudování právnické fakulty přestěhoval do Strakonic za prací a vedl zde se svojí rodinou v podstatě nenápadný a klidný život. Jeho takzvanou „aféru“ přiblíží následující text.
- Základní údaje
Také vás již nebaví snášet neustálé vrtochy počasí? Letošní dlouhá zima a studené jaro na optimismu nepřidají. A co předchozí roky, kdy bylo letní počasí již od jara, léta byla horká a suchá, rekordní teploty se držely rekordně dlouhou dobu … následné sucho. Loňské léto pro změnu zase spíše chladné a deštivé. A to můžeme být relativně v klidu, protože nás v našich končinách neohrožuje hlad způsobený neúrodným rokem. Jistě se všichni shodneme na tom, že extrémy se v počasí vyskytovaly vždy (jen lidé mají krátkou paměť), stačí se začíst třeba do starých kronik.
Nejinak tomu bylo i na konci 19. století. Na jihozápadní Moravě v městě Jemnici (Jemnice s okolními obcemi v té době patřila do politického okresu Dačice) se ovšem našel hloubavý člověk, jistý pan Josef Pexa, který zřejmě (nebo hlavně?) pod vlivem událostí způsobených extrémními projevy počasí přemýšlel, jak to zařídit, aby právě počasí tolik neškodilo lidem a úrodě. Přišel na to, že dokáže počasí ovládat, zejména vítr, déšť a bouřky, a své poznatky si nechtěl nechat jen pro sebe. Proto v dubnu roku 1893 sedl a napsal krátký, leč zajímavý dopis adresovaný Ministerstvu orby ve Vídni:
- Základní údaje
V souvislosti s 1. světovou válkou vznikla v Mezimostí nad Nežárkou, které je dnes součástí města Veselí nad Lužnicí jako Veselí nad Lužnicí II, infekční nemocnice. Její budova už dávno nestojí a o existenci této nemocnice nemá dnes ve Veselí nad Lužnicí téměř nikdo ani tušení. Krátce na začátku 1. světové války navrhl starosta veselského okresu a starosta Veselí nad Lužnicí JUDr. Quido Líbal okresnímu hejtmanství v Třeboni, že by města Veselí nad Lužnicí a Mezimostí nad Nežárkou mohla společně někde poblíž dráhy postavit pavilon pro nemocné infekčními chorobami. Hejtmanství nabídku přijalo a zřízení podobného pavilonu doporučilo právě s ohledem na strategickou polohu obou měst na křižovatce železničních tratí. Po určitém váhání se společnou stavbou souhlasilo i Mezimostí. Pod tlakem okresního hejtmanství se přikročilo k přípravě stavby velmi rychle a brzy byla zastupitelstvy obou měst schválena společná stavba infekčního pavilonu a hřbitova pro zraněné vojáky. Stavba měla být financována z větší části z prostředků veselského okresního zastupitelstva, které na paměť panování Františka Josefa I. věnovalo na jeho stavbu 15 000 korun. O dalších 10 000 korun se mělo rovným dílem podělit Veselí s Mezimostím. Obě města uzavřela 27. 9. 1914 smlouvu o společném zřízení infekčního pavilonu a infekčního hřbitova v katastru Mezimostí. V ní deklarovala, že nemocnice by měla sloužit oběma městům nejen po dobu války, ale tak dlouho dokud neskončí hrozba infekcí spojených s válečným stavem, nejdéle ovšem čtyři roky. Náklady na stavbu a provoz si obě města po dobu její existence měla dělit rovným dílem, stejně jako případný zisk. Pokud by do nemocnice nebyl jmenován zvláštní lékař, měli lékařskou službu zajišťovat obvodní lékař MUDr. Adolf Fürst a vrchní železniční lékař MUDr. Karel Havlíček.
- Základní údaje
Před vypuknutím druhé světové války proběhla v Československu dvě sčítání lidu, a to v roce 1921 a v roce 1930. První československé sčítání si badatelé mohou prohlédnout i na DigiArchivu SOA Třeboň. Některé obce mají ucelenou řadu i pro starší období od roku 1857 a i to je veřejnosti přístupné v digitalizované podobě.
Československá vláda plánovala provést třetí sčítání v roce 1940, ale poměry se mezitím zásadně změnily. Oběžník Ministerstva vnitra z 28. ledna 1939 k tomu sděluje: „ V důsledku územních změn a s nimi souvisejících změn v poměrech obyvatelstva nutno počítati s rozhodnutím vlády, aby třetí sčítání lidu, které by se […] mělo konati až v roce 1940, bylo provedeno podle daných možností v době co nejkratší […], proto je nezbytno započíti bezodkladně s přípravnými pracemi, a to v prvé řadě s revisí domovních čísel.“ Odpovědnost za splnění úkolu spočívala na bedrech starostů, kteří: „nechť se přesvědčí neprodleně, zda všechny budovy určené k obývání jsou opatřeny popisným číslem […] starosta obce oprávněn zaříditi na útraty majitele domu, čeho třeba, opomenul-li majitel dům očíslovati, číslo obnoviti nebo změniti, ač mu to bylo nařízeno.“
Domovní čísla měla mít i sezónní obydlí jako např. chaty, dále továrny a také provizorní a nouzová obydlí. Zvýšená pozornost při kontrole měla být věnována samotám, myslivnám, ale i cikánským domkům.
Bez čísla měly zůstat tzv. vedlejší budovy obytných stavení např. stáje a sýpky. Za: „zcela nepřípadné jest očíslovati kostely, kapličky, hasičská skladiště, věže […] leda že […] snad jsou také obývány.“
Okresní úřady po obdržení zmíněného oběžníku měly za úkol obeslat všechny obce ve svém obvodu a vyzvat je k provedení revize domovních čísel a následně se přesvědčit o řádném splnění úkolu. Od února do dubna 1939 jednotlivé obce podávaly písemná sdělení, jaká je situace na území jejich obce. Při kontrole v Okrouhlé Radouni při jedné z obhlídek byl nalezen „materiál vojenského převodu“, ačkoli: „bylo řádně vyhlášeno a upozorněno, aby každý odvedl veškeré součástky vojenského stejnokroje. Bylo zjištěno že vojín v záloze Konrád Hanslander, pěší pluk 29, po demobilizaci stejnokroj neodevzdal […] osobně jsem zjistil že stejnokroj jest uložen u Jana Zelenky řezníka v Okr. Radouni.“
- Základní údaje
Průmyslová revoluce přinesla celou řadu nových pokroků a vynálezů. Mezi ně patřila bezesporu i fotografie. Možnost zachytit vidění světa pomocí přístroje znamenala zásadní průlom. Po staletí totiž lidé pomocí svých rukou ztvárňovali to, co viděli. Pro úspěšné zavedení fotografie na trh se musely spojit výtvarné umění, optika a chemie. Bylo potřeba vyvinout a zdokonalit především látky pracující se světlem. Kromě toho se začaly zlepšovat reprodukční techniky jako dřevoryt nebo litografie. Jeden z rysů fotografie, okouzlující celý svět, byla možnost zachytit konkrétní časový úsek v přesně daném momentu.
Postupně se fotografické řemeslo během devatenáctého století rozvíjelo. Z hlediska zájmu převažovalo portrétní fotografování. I v českých městech se plnily objednávkové knihy ateliérů žádostmi bohatších vrstev o jejich osobní fotoportrét. Oblíbený byl rozměr fotografie 58 x 94 mm nalepený na tvrdý karton, na jehož druhé straně nechával ateliér tisknout svoje jméno. Dále začalo hrát významnější roli fotografování krajin a měst. Získané obrázky se používaly jako podklady k výrobě pohlednic.
- Základní údaje
Klímovec, kasárna, sídliště a jeden strom
Dnes sídliště Na Pražské – předtím kasárna praporu 15. brigády Pohraniční stráže – předtím konfiskát Československých státních statků (resp. Velkovýkrmen Třeboň) – předtím soukromá usedlost čp. 328 rodiny Klímů. Spojnicí jest stále stejné místo v Suchdole nad Lužnicí – a jeden strom.
Přestavba bývalých kasáren pohraniční stráže na byty není tak dávnou historií. Současní obyvatelé sídliště Na Pražské mají jistě v živé paměti zařizování nových bytů v 90. letech – svého nového domova. Většina Suchdoláků si asi také pamatuje tyto budovy jako kasárna. Paměť se udrží také mezi nejmladšími i proto, že sídlišti se mezi lidmi přezdívá „Na kasárnách“ nebo humorně „Na buzerplace“ či „Na buzeráku“.
Původně zde však stála zemědělská usedlost zvaná podle příjmení majitelů „Klímovec“. Jak se stalo, že došlo k vyhoštění původních majitelů a ke zbourání domu? V padesátých letech byl dům tajným zázemím protirežimní skupiny, do které patřil syn majitele hospodářství Hynka Klímy. Státní bezpečnost (StB) aktivity odhalila, skupinu dopadla a během vyšetřování umučila Miroslava Klímu (1920–1955). Následně v roce 1957 musela rodina Hynka Klímy, kterému bylo tehdy 69 let, předat hospodářství s necelými deseti hektary státnímu statku. Je ironií, že právě na tomto místě pak začátkem 70. let došlo ke stavbě velkého areálu pohraniční stráže (PS). Postavit kasárna PS právě na místě této usedlosti můžeme chápat ne bezdůvodně jako svéráznou pomstu komunistického režimu.
- Základní údaje
Vlasta Kálalová se narodila v Bernarticích na Písecku dne 26. října 1896. Byla prostředním ze tří dětí v rodině Jana Václava Kálala, učitele a uznávaného odborníka na chov králíků v Rakousku-Uhersku. Fasádu kálalovského domu tematicky zdobily plastiky králíků a zelných hlávek.
Po maturitě na reálném dívčím gymnáziu v pražských Vinohradech byla Vlasta přijata na lékařskou fakultu Univerzity Karlovy ke studiu zaměřenému na chirurgii. Vzhledem k obrovskému jazykovému nadání (v 17 letech uměla již sedm jazyků) se zároveň zapsala ke studiu arabštiny a perštiny na filozofické fakultě. Oba náročné obory dokončila v roce 1922 s vynikajícím prospěchem. Měla zájem o exotickou parazitologii a reagovala na výzvu, že by některá z československých univerzit měla mít výzkumné středisko nakažlivých exotických chorob (důvodem byla obava, že by cizinci ze vzdálených zemí tyto nemoci mohli zavléct do Československa). Přestože byla odrazována rodinou i okolím, že pro ženu se taková záležitost nehodí, jejím cílem se stalo založení pracoviště pro výzkum exotických chorob v Damašku nebo Bagdádu pro jejich vhodné klima. Předplatila si i turecký lékařský časopis, aby si osvojila odborné názvosloví a poznala místní lékařské kapacity, v nejvyšších letních teplotách podnikala náročné túry, aby si její tělo zvyklo na jiné podnebí.
- Základní údaje
Při očistě archiválií z fondu Obecná škola Nové Sady vypadl z jednoho z třídních výkazů malý složený papírek. Byla to reakce otce na sdělení vedení školy, které ho informovalo o nevalném prospěchu jeho syna z vlastivědy a ještě o nějakém přestupku vůči dobrým mravům.
Všichni máme v dobré paměti, jak se nás naši rodiče a prarodiče snažili přesvědčit o zkaženosti naší generace a o tom, že dříve bývalo lépe, všichni byli učenlivější, poslušnější a že učitel byl osobou velmi váženou a téměř nedotknutelnou. Následující ukázka z 30. let 20. století je nám důkazem, že tento otec se rozhodně nebál dát pedagogům jasně najevo, co si nejen o jejich klasifikaci myslí.
Mgr. Marta Leblová
- Základní údaje
„Na následujících stránkách se chci vrátit do oněch časů dávných, v mých očích idylických,“ uvádí Stanislav Kahuda (nar. 1942) ve vzpomínkové knize Hlubocký prcek a třeboňský kluk, vydané v roce 2019 ve vltavotýnském nakladatelství Nová Forma. Přibližuje v ní své dětství a dospívání v polovině 20. století prožitá v Hluboké nad Vltavou a Třeboni. Na stránkách před čtenářem ožívají dětské hry, vzpomínky na sousedy a příbuzné, každodenní život v obou městech a nechybějí ani informace o sportu nebo o natáčení pohádky Pyšná princezna. Na přípravě publikace se podíleli také synové autora – Stanislav Kahuda ml. úpravou bohatého obrazového doprovodu a Tomáš Sterneck, známý historik, spoluprací na textech.
Historie znalí jedinci si jistě Hlubokou a Třeboň spojí s rodem Schwarzenbergů. I jemu je v knize věnován prostor, protože malý Stanislav vyrůstal v rodině schwarzenberského úředníka. Kahudův otec vstoupil do knížecích služeb v roce 1931. Zpočátku byl asistentem v účtárně v Českých Budějovicích a od roku 1935 působil v ústřední knížecí kanceláři na Hluboké (ve věstníku schwarzenberských zaměstnanců Tradice byl otištěn obsáhlejší popis jeho rozlučky před přesunem na Hlubokou). Ve čtyřicátých letech střídal pracovní pozice, až se v roce 1948 přestěhoval s rodinou do Třeboně, kde získal práci jako hlavní účetní v pivovaru.
Než získali Kahudovi byt přímo v areálu pivovaru, bydleli nejprve na zámeckém nádvoří, odkud autor knihy začal také docházet do základní školy. A právě s cestou do školy souvisí následující publikovaná vzpomínka, v níž se v důležité roli objevuje starobylý archiv:
„Do školy jsem z našeho bytu na zámeckém nádvoří chodíval většinou přes náměstí, pak Březanovou ulicí a skrze Budějovickou bránu. Zpátky domů jsem volil buď tutéž trasu, nebo cestu parkem kolem třeboňského archivu.
Bylo to na sklonku zimy, tající sníh se přímo nabízel jako vynikající materiál na výrobu sněhových koulí, kterým jsme říkali ledovky, a my kluci toho samozřejmě neváhali využít. Už nevím, zda jsem se tehdy s kamarády vsadil, nebo se prostě před nimi jen chtěl předvést a dokázat, že se strefím do archivního okna. Každopádně jsem se o to pokusil – a navýsost úspěšně. Hned na první pokus má ledovka zasáhla cíl. Sklo zařinčelo, my se dali na útěk, leč dostihl nás muž, jenž byl nejspíš zaměstnancem archivu.
Zapsal si mé jméno, které jsem mu poctivě nahlásil. Neuměl jsem totiž to, co s obdivuhodnou bravurou ovládá dnešní mládež, totiž uvést v podobné situaci cizí nebo smyšlené jméno. Doma jsem se ale nepochlubil a s obavami vyčkával, co přinesou příští dnové. Kupodivu se s výjimkou rychlého zasklení rozbitého okna nedělo nic. Nikdo mé rodiče nekontaktoval, a tak můj zásah zůstal nepotrestán.“
Tím by citát s popisem příhody mohl skončit, ale vše mělo později pokračování na Kahudově svatbě. „Po mnoha létech,“ píše v dalším textu, „mi otec poněkud smutně sdělil, že jsem ho jako kluk v jedné věci zklamal. Prý si vždycky přál, abych byl správný kluk, který rošťárnami dokáže, že není žádná bačkora. Za první mnou rozbité okno mi údajně hodlal dát dvacetikorunu. Mrzelo ho právě to, že nikdy neměl příležitost mě takto obdarovat. Jaká pak byla tátova radost, když se po svém povzdechu dozvěděl, jakou škodu mou zásluhou utrpěl třeboňský archiv.“
Poškození archivního okna si je Stanislav Kahuda dodnes plně vědom, a proto se v knize objevuje i jakási úsměvná výzva směrem k současnému vedení Státního oblastního archivu: „Snad je zmíněný prohřešek už promlčen – v opačném případě jsem ochoten čestně uhradit vzniklou škodu. Tedy pokud ji někdo bude na základě tohoto mého pozdního písemného doznání vymáhat. Možná že v archivních materiálech budou dohledány další usvědčující materiály, třeba se tam někde schovává zapomenutý záznam o uvedené události s mým jménem…“
Jiří Cukr
- Základní údaje
Grafika od Michaela Floriana s vyobrazením kostela ve Staré Říši
SOA v Třeboni, oddělení Třeboň, ZLA Orlík nad Vltavou, kart. 23.
Součástí kulturního dědictví Státního oblastního archivu v Třeboni jsou také novoročenky spjaté s osobnostmi katolické moderny první poloviny 20. století. Autorům dalo vyniknout nakladatelství Josefa Floriana Dobré dílo, činné ve Staré Říši v odlehlém koutě jihozápadní Moravy. Za čtyři dekády své existence poskytlo svébytné nakladatelství příležitost k publikování tuzemským i zahraničním básníkům, teologům, filozofům i výtvarníkům. Výrazná a naprosto originální osobnost vydavatele kolem sebe soustředila široký okruh intelektuálů, kteří Starou Říši navštěvovali. Patřili k nim například Otakar Březina, Jan Čep, Jakub Deml a Bohuslav Reynek nebo výtvarníci Josef Váchal a Jan Zrzavý. K podporovatelům nakladatelství patřil také Karel Schwarzenberg, který Starou Říši navštívil 26. července 1940. Při té příležitosti se jako první podepsal do nově založené pamětní knihy nakladatelství, zakoupil si množství knih a věnoval deset tisíc korun na plánované ediční počiny. Sympatie dobrodinců Dobrého díla směřovaly také k Florianově rodině. Jeho dvanáct dětí představovalo pracovní motor nakladatelství. Některé z nich byly obdařené pozoruhodným talentem a zanechaly v knižních titulech nezanedbatelnou stopu. Mimořádné jsou především grafické listy, ex libris a linoryty Michaela Floriana, tvůrce grafické podoby Dobrého díla.
Reprodukovaný soubor obsahuje novoročenku Jakuba Demla s vlastní básní pro Otokara Březinu. Autorem dalších dvou grafik byl staroříšský Michael Florian.
Markéta Hrdličková
- Základní údaje
Prostorové znázornění planet patří k méně častým, o to však atraktivnějším výsledkům kartografů. V českokrumlovském oddělení Státního oblastního archivu v Třeboni jsou uloženy dva globy vytvořené podle podkladů německého kartografa Johanna Gabriela Doppelmayra (1677–1750).
Globy uložené v archivu pocházejí z roku 1728, kdy norimberský astronom vytvořil zřejmě podle vlastních výpočtů podklady pro zemský globus a na základě tehdy nejpřesnější lunární topografie gdaňského astronoma Johanna Hevelia (1611–1687) připravil i podklady pro globus hvězdný. Oba s přesností pro epochu (ekvinokcium) roku 1730. Na výrobě globů se podílel i Doppelmayrův kolega a též rodák z Norimberku, Johann Georg Puschner (1680–1749), který kromě astronomie ovládal i mědirytectví.
Právě tato metoda hlubokého tisku umožnila vytvořit větší množství dvojic zemského a hvězdného globu a dodnes se s nimi proto můžeme setkat v několika evropských muzeích a knihovnách. Za všechny upozorněme alespoň na hvězdný a zemský globus z Britské knihovny. Knihovna je letos zdigitalizovala v trojrozměrném zobrazení. Jde o shodné exempláře s těmi z našeho archivu.
Kromě dvojice globů z roku 1728 o průměru 32 centimetrů spolu norimberští astronomové vytvořili o dva roky později menší dvojici o průměru 20 centimetrů a z roku 1736 pocházejí z jejich dílny prostorová znázornění planety Země a hvězdné oblohy o průměru pouhých 10 centimetrů. Doppelmeyrovy globy byly ve své době velmi populární a německému trhu dominovaly až do konce století.
Barokní glóby uložené v archivu byly již ve stavu, který si žádal komplexní restaurátorský zásah. Povrch koulí i horizontálních dřevěných kruhů byl zaprášený, s mnoha vrypy, se zahnědlým, narušeným a na několika místech odlupujícím se lakem. Mosazné kruhy byly zkorodované. Koule hvězdného glóbu měla zablokovanou rotaci, vlivem níž docházelo k četným mechanickým poškozením. U glóbu zemské sféry bylo poškození koule ještě rozsáhlejší, na několika místech byl narušen i korpus. Některé defekty byly dobově laicky vyspraveny sádrovými plombami. Dřevěný stojan zemského glóbu nebyl kompletní, chybějící noha byla nahrazena dřevěnou tyčkou.
Předměty byly zapůjčeny restaurátorovi RNDr. Miroslavu Širokému, CSc., který provedl jejich restaurování včetně restaurátorské fotodokumentace a zprávy. Po odborném ošetření byly glóby navráceny do archivu, kde na ně byly vytvořeny ochranné krabice.
Michal Morawetz, Martina Pechová
- Základní údaje
Farní kroniky patří mezi velmi zajímavé, v některých případech opomíjené zdroje historického poznání a jsou součástí archivních fondů farních úřadů. Bohužel je však nenajdeme v každém z těchto fondů. Ač na jejich existenci odkazují mimo jiné i různé historické nebo vlastivědné texty regionálních badatelů, do dnešní doby jich řada nedochovala. Proto lze považovat přítomnost dokonce tří pamětních knih ve fondu farního úřadu Dobrš za „malý zázrak“. Tyto tři dochované knihy, v nichž najdeme zaznamenány události v časovém rozpětí let 1724–1991, nám poslouží skrze jejich stručný popis jako vzorový příklad pro odhalení a ukázání některých typických rysů těchto dokumentů.
Prvním z nich je způsob vedení farních kronik. I přes vydávaná nařízení, která přicházela například v letech 1735, 1782, 1796 nebo 1835, zůstával styl vedení pamětních knih velmi pestrý a nelze vypozorovat, že by převládl nějaký striktní úzus, jenž by platil obecně. Naše zjištění podporuje i druhý rys, který jasně ukazuje, že záleželo na samotné osobnosti autora, co bude do „pamětnic“, jak se lidově tyto knihy nazývaly, zaznamenávat. V případě dobršských farních kronik byli autory zápisů zdejší faráři.
- Základní údaje
Bitva na Bílé hoře na litografické reprodukci z druhé poloviny 19. století (SOA v Třeboni, odd. Třeboň, RA Buquoyů, grafika č. 407.)
Bitva na Bílé hoře, jejíž 400. výročí si právě připomínáme, zasáhla výrazně do české kulturní historie. V dějepisectví 19. a 20. století byla českými nacionálně orientovanými historiky interpretována jako národní tragédie a v podobném duchu se dostala i do obecného povědomí. Reminiscence na bitvu se objevovaly pravidelně v literatuře, malířství, hudbě i filmu. Autoři v ní nacházeli paralely k tíživé současnosti a zároveň naději na lepší budoucnost. Dědictví a interpretace bitvy na Bílé hoře podstatně zasáhly i do dějin dvou významných šlechtických rodů, jejichž fondy Státní oblastní archiv v Třeboni uchovává, tedy Buquoyů a Schwarzenbergů.
Na vítězné straně stál v bělohorské bitvě hrabě Karel Bonaventura Buquoy, který byl dokonce na bojišti nepříjemně raněn. Hrabě Buquoy získal několik měsíců před bitvou od císaře jihočeská panství Nové Hrady, Rožmberk a Libějovice, která jeho potomci v dalších staletích spravovali. Od konce 18. století Buquoyové cíleně budovali paměť rodu založenou na vojenském úspěchu jejich předka a vytrvali v tom i v době, kdy se společnost pod vlivem nacionálních hnutí proti Bílé hoře stále ostřeji vymezovala. Po druhé světové válce byl Buquoyům majetek zabaven, což bylo v dobovém tisku chápáno jako náprava pobělohorských křivd. Novinové titulky S Bílou horou zúčtováno – konec hraběte Buquoye či Konec Bílé hory – hrabě Buquoy za mřížemi z roku 1945 jsou dostatečně výmluvné.
Spojení bitvy na Bílé hoře se Schwarzenbergy není na první pohled tolik patrné. Základem pozemkové držby rodu v Čechách se stalo panství Třeboň, které nabyli až v roce 1660 od císaře. Habsburkové však Třeboň získali po nuceném odchodu Švamberků, kteří stáli 8. listopadu 1620 na straně poražených. V nacionálním úhlu pohledu byli následně tedy i Schwarzenbergové držiteli pobělohorského konfiskátu a tím nepřátelé českého národa. Majetek rodu byl v roce 1947 převeden na stát na základě kontroverzního zákona Lex Schwarzenberg, při jehož prosazování v parlamentu zaznívaly narážky na bělohorskou bitvu. Poslanec Miroslav Sedlák, rodák z Českého Krumlova, podpořil návrh zákona historickými argumenty, v nichž obvinil Schwarzenbergy z nabytí majetku po české šlechtě, zbohatnutí díky práci českých poddaných a z využívání zisků pro kariérní růst u panovnického dvora. Převod schwarzenberského majetku na stát tedy měl mít podle Sedláka se zřetelem na Bílou horu své historické opodstatnění. Dnes se naštěstí dostává i bitvě na Bílé hoře nové interpretace, již bez vlivu nacionalismu.
Michal Morawetz
- Základní údaje
Novinová ilustrace pochází ze sbírek Městského archivu v Badenu v Rakousku (Stadtarchiv Baden, Austria).
Na konci 19. století se na silnicích a cestách objevil nový dopravní prostředek – automobil. Hřmotící stroje s benzínovými motory zpočátku nebyly nadšeně vítané – plašily koně, naháněly hrůzu a znečišťovaly vzduch. Nicméně postupně se začaly prosazovat a automobilů i automobilistů kvapem přibývalo. V měsících říjnu a listopadu roku 1900, tedy právě před 120 lety, jsou písemně doložené první jízdy automobilu i na jihočeských silnicích a v samotných Českých Budějovicích. Překvapivě jsou tyto jízdy spojené se známým soudním procesem, odbývaným v ten čas před Krajským soudem v Písku. Šlo o známou „hilsneriádu“, tedy proces, během něhož byl Leopold Hilsner odsouzen k trestu smrti pro rituální vraždu Anežky Hrůzové. Soudní líčení sledoval velký počet českých i zahraničních žurnalistů, pro které bylo velmi obtížné získat z Písku rychlé telefonní nebo telegrafové spojení do redakcí svých deníků v Praze či Vídni, a tak někteří volili jiné způsoby, jak své redakce a čtenáře informovat o aktuálním dění v soudním sále. Nejvynalézavější v tomto ohledu byla redakce deníku Prager Tagblatt, která si u automobilky v dolnorakouském Leesdorfu (dnes část města Baden) pronajala malý trojmístný automobil, se kterým pak každý den odpoledne odjížděl příslušný redaktor z Písku do Českých Budějovic, odkud bylo telegrafové spojení dostupnější. Druhý den ráno se pak zase vracel do Písku sledovat pokračování soudního procesu. Šlo nejen o první jízdy automobilu v Českých Budějovicích, ale patrně také o u nás historicky první využití automobilu pro služby žurnalistiky. Dosud nevídané spojení automobilu a novinářské praxe zaujalo i redakci deníku Illustriertes Wiener Extrablatt, ve kterém byla 11. listopadu 1900 zveřejněna kresba onoho automobilu s velkou reklamní tabulí s nápisem Prager Tagblatt na kapotě. Díky této jedinečné kresbě víme, jak vypadal první automobil, který před 120 lety projížděl českobudějovickými ulicemi. Podrobnější informace o tomto prvním automobilu i o jeho jízdách Českými Budějovicemi budou publikovány v nejbližším čísle sborníku Výběr, časopis pro historii a vlastivědu jižních Čech.
Vlastimil Kolda
- Základní údaje
Na cestu do Ruska, kde se měl v Kremlu zúčastnit korunovace posledního ruského cara, se Evžen vydal speciálním dvorským vlakem, kterým s ním jeli i další představitelé významných šlechtických rodin té doby jako Vincenc Thun, Geza Andrassy, Heinrich Lichtenstein, Max Fürstenberg nebo Geza Szechenyi. Vyjeli ve středu 20. května 1896 (podle juliánského kalendáře 8. května) v půl třetí z vídeňského nádraží. Původně měla Evžena doprovázet i jeho manželka Fany (Františka Schönburg-Hartenstein), ale zůstala doma kvůli úmrtí arcivévody Karla Ludvíka, který zemřel den před odjezdem pravděpodobně na tyfus, kterým se infikoval při poutní cestě k břehům Jordánu. Místo arcivévody Karla Ludvíka, bratra císaře Františka Josefa I., jel nakonec arcivévoda Evžen (tedy Evžen Rakousko-Těšínský), který celou výpravu vedl. Podle deníkových záznamů, které si Evžen vedl, dorazila celá suita již ve čtvrtek 21. května do Varšavy, kde je na nádraží přivítala vojenská hudba a opulentní snídaně. Zde členové výpravy přesedli do vlaku, který pro ně poslal car. Evžen si zapsal, že je velký rozdíl mezi vlakem císaře Františka Josefa I. a carským, především mu vadil prach a nedostatečné osvětlení v kupé. Mimochodem stížnosti na prach se objevují i v jeho dalších záznamech. Moskva byla podle něj velmi prašné město. Při cestě z Varšavy do Moskvy si povšiml oblastí, které byly velmi řídce osídleny, a také ho velmi zasáhla rozlehlost území, kterým projížděli. V pátek 22. května, kdy byl velmi slunečný den, dorazili ve 3 hodiny do Moskvy. Na nádraží je přivítal velkokníže Vladimír (tedy Vladimír Alexandrovič Romanov, strýc cara Mikuláše II. a také rakouský vyslanec v Moskvě. Poté se ubytovali. Druhý den se Evžen nejprve zúčastnil mše, poté posnídal s velkoknížetem Vladimírem a jeho ženou Marií z rodu Meklenbursko-Zvěřínského. Po snídani se vydali na audienci k carovi.
- Základní údaje
Podpis ředitele/vedoucího podniku Karla Gotta (SOA v Třeboni, odd. České Budějovice, fond ZVVZ Milevsko).
Když před rokem 1. října zemřela naše pěvecká legenda Karel Gott (1939–2019), objevily se různé spekulace o tom, zda mohl v dětství žít v Milevsku. Podrobně se tomu věnovali např. redaktoři webového portálu Jižní Čechy Teď nebo facebooková stránka o historii Milevska:
Jižní Čechy Teď: Bydlel Karel Gott v Milevsku?
Jižní Čechy Teď: Jak to bylo s Karlem Gottem v Milevsku?
Příspěvky a diskuze se odvíjely od toho, že v letech 1951–1952 působil v Milevsku jako ředitel podniku na výrobu vzduchotechniky Gottův stejnojmenný otec (1911–1982). Budoucí slavný zpěvák zde však nikdy nežil a ani sem podle svědectví příliš nejezdil, pobýval výhradně s matkou v Praze.
Nahlédli jsme do archivního souboru Závody na výrobu vzduchotechnických zařízení (ZVVZ) Milevsko, který je uložen v českobudějovickém oddělení Státního oblastního archivu, a zajímalo nás, zda se o působení ředitele Gotta na jihu Čech nedozvíme něco více. Ačkoli je archivní materiál velmi rozsáhlý a má velikost bezmála 100 běžných metrů, dokumenty z počátků podniku (1948 založen jako pobočný závod firmy JANKA Radotín, 1951 osamostatnění, od 1958 současný název ZVVZ) jsou dochovány velmi mezerovitě. Gottovo jméno se proto objevuje pouze na několika málo místech. Nejzajímavější jsou bezesporu zápisy o sportovních oddílech podniku, kde otec „božského Káji“ kritizoval jejich špatné vedení, dále to, že se netrénuje a chybí kázeň. Bylo podle něj třeba, „aby základní tělesná výchova se prováděla v celém rozsahu.“ Více v přiložených kopiích.
Za zmínku stojí také drobné zmínky z roku 1978, kdy si podnik připomínal 30. výročí založení. Podle dochovaného seznamu hostů obdržel pozvánku na oslavy i bývalý ředitel Karel Gott, který je v listu uveden s adresou U Bertramky, Praha 5 – Smíchov. Tou dobou tedy bydlel u svého syna v jeho legendárním sídle.
(všechny kopie archivního materiálu pocházejí ze SOA v Třeboni, odd. České Budějovice, fond ZVVZ Milevsko).
Jiří Cukr
Aneta Vlasáková
- Základní údaje
K početné literatuře věnované první světové válce přibyla přednedávnem edice více než 230 dopisů, dopisnic a lístků polní pošty, které z front, týlu a lazaretů posílal rodičům do Českých Budějovic učitel a malíř Jan Rafael Schuster. Početný soubor této válečné korespondence z let 1915 až 1918 je dnes uložen mezi archivními fondy a sbírkami Státního okresního archivu České Budějovice a jeho vydání připravil archivář Vlastimil Kolda.
Jan Rafael Schuster (1888–1981) prožil většinu svého života v Českých Budějovicích. Od mládí se věnoval výtvarnému umění, namaloval odhadem přes 3 000 obrazů a kreseb. Byl výraznou postavou jihočeské kulturní obce a aktivním členem Sdružení jihočeských výtvarníků. Dodnes jsou jeho obrazy velmi vyhledávané a nalezneme je v řadě galerií či muzeí. Nová publikace ale představuje Jana Rafaela Schustera v poněkud odlišném světle, byť kresby i zde tvoří její podstatnou část.
Léta první světové války prožil Jan Rafael Schuster v uniformě rakouského vojáka. Narukoval v červnu 1915 k 91. pěšímu pluku do Českých Budějovic a po devíti měsících, strávených výcvikem v Brucku nad Litavou, studiem v důstojnické škole, ale také ve vídeňské vojenské nemocnici, kde se léčil z onemocnění malárií, byl odeslán v hodnosti četaře na italskou frontu, kde poprvé zakusil útrapy života na frontě. Během dalších roků prošel řadou bojů nejen v Itálii, kde byl již v hodnosti poručíka přímým účastníkem 10. a 11. bitvy na Soče, ale také v Haliči, v Dalmácii a nakonec v albánských horách. Malárie se u něho opakovala, prodělal i otravu bojovým plynem, která znamenala dlouhodobější léčení. Konec války zastihl Jana Rafaela Schustera v polní nemocnici nedaleko Rijeky. Domů do Českých Budějovic se vrátil až počátkem roku 1919.
Na frontách, v lazaretech i v týlu Jan Rafael Schuster zaznamenával své prožitky do dopisů či na pohlednice, které někdy téměř s každodenní pravidelností posílal rodičům. Jeho dopisy jsou mimořádně zajímavým a cenným dokladem o čtyřech dlouhých válečných letech. Jejich význam spočívá nejen v množství a kompletnosti dochování, ale je ještě umocněn otevřeností, s níž Schuster líčil rodičům peripetie válečného života, vojenské úspěchy i neúspěchy, problémy v týlu, šlendrián v zásobování proviantem nebo nedostatky ve výstroji, které mnohdy řadové vojáky ohrožovaly na životech stejně, jako nepřátelské kulky. Jako důstojník, pověřený u svých jednotek prováděním cenzury veškeré odesílané pošty, si tuto otevřenost ostatně mohl dovolit – vždyť poznámkami o provedení cenzury opatřoval obálky i svých vlastních dopisů.
Kromě početné korespondence se ze Schusterova válečného působení dochoval i unikátní soubor více než 70 kreseb, které on sám pořizoval ve volných chvílích. Maloval své spolubojovníky při běžných činnostech během odpočinku i při výcviku, portrétoval důstojníky nebo zaznamenával okolní krajinu, která na něho velmi působila.
Přesto, že literatura o první světové válce je (zejména díky posledním několika rokům) velmi početná, je předkládaná publikace oproti jiným přece jen poněkud odlišná. Její jedinečnost spočívá právě v kombinaci psaného slova a výtvarného doprovodu, přičemž obojí je dílem jednoho autora, českobudějovického učitele a malíře Jana Rafaela Schustera. Knihu nazvanou Jan Rafael Schuster ve světové válce aneb Dopisy a kresby budějovického malíře z let 1915 až 1918 vydalo Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích v řadě supplement Jihočeského sborníku historického.
Markéta Hrdličková
(1) Ležení 4. roty pod kótou 2148; Albánie, 1918
(2) Lieb Vaterland - magst ruhig sein!, Királyhida, 1916
- Základní údaje
SOA v Třeboni, odd. Třeboň, RA Buquoyů, listina č. 2.
Před čtyřmi sty lety získali Buquoyové panství v Čechách. Rod pochází ze severofrancouzského hrabství Artois. Původ odvozuje od svobodných pánů z Longuevalu (11. století) a genealogicky navazuje na barony z Vaux (Vaulx), jejichž majetek zdědil v roce 1458. V letech 1567 a 1580 zakoupil panství Grand Bucquoy a Petit Bucquoy. Roku 1580 získal španělský hraběcí titul a začal se psát jako „Buquoy“ (pro rakouské země potvrzen 1703). Listinou ze 6. 2. 1620 získali Buquoyové majetek v Čechách, v roce 1627 inkolát. Na přelomu 16. a 17. století nosili dva členové rodu španělský knížecí titul. V roce 1945 musel rod opustit Československo a jeho členové žijí v Německu.
Mezi badatelsky nejatraktivnější listiny z rodinného archivu patří právě ta z února 1620, jíž císař Ferdinand II. postoupil hraběti Karlu Bonaventurovi z Buquoy (1571–1621) panství Nové Hrady, Rožmberk, Libějovice a statky Žumberk a Cuknštejn. Digitální reprodukci listiny poskytoval archiv v poslední době například Francouzskému velvyslanectví v Praze, které výstavou v Buquoyském paláci oslavilo sto let od zřízení svého zastupitelského úřadu v Československu, a návštěvníci některých památek mohou listinu nalézt i v popularizační práci Blanky Rozkošné Po stopách rodu Buquoyů, kterou letos vydal Jihočeský kraj.
Michal Morawetz
- Základní údaje
Když půjdete vycházkou z města Jindřichova Hradce Mertovými sady směrem k letišti, nemůžete cestou minout malý kostelík sv. Jakuba. V letošním roce uplynulo 160 let od jeho slavnostního vysvěcení. Malebný kostelík uprostřed zeleně nechal v letech 1855–1860 vystavět tehdejší majitel jindřichohradeckého panství Eugen Czernin hrabě z Chudenic. Jeho historie je však mnohem starší.
Původně na tomto místě stávala pozorovací tvrz. Když přestala sloužit svému účelu a zpustla, byl na jejím místě postaven malý poutní kostelík. Kdy přesně bohužel nevíme, z pramenů však lze odvodit, že někdy před rokem 1518. Toho roku zde totiž byla na základě papežského breve, vydaného 5. června 1518 papežem Lvem X., povolena a následně zřízena křížová cesta vedoucí od města ke kostelu. Měla tehdy jedenáct zastavení, přičemž poslední, Boží hrob, bylo v kapli kostela sv. Jakuba. Není tajemstvím, že tato křížová cesta patří k nejstarším venkovním křížovým cestám v České republice.
Další informace k historii kostela máme až z roku 1605. Tehdy nechala zchátralý kostel s křížovou cestou obnovit Marie Maximiliana hraběnka z Hohenzollern-Sigmaringen, vdova po Jáchymu Oldřichovi z Hradce. Kostel tehdy tvořil pětiboké presbyterium, přikryté žebrovitou klenbou, osvětlené čtyřmi jednoduchými okny. O něco širší loď měla jedno hrotité okno v severní stěně a dvě okna ve stěně protilehlé. Zde byl zároveň vchod s jednoduchým gotickým obložením. Nad rozhraním presbyteria a lodi byla čtyřhranná dřevěná věžička s cibulovou střechou. Ve věži byl zavěšen zvon se znaky pánů z Hradce a hrabat z Hohenzollernu. K průčelní zdi kostela přiléhala dřevěná kaplička s kruhovými okny v bočních stěnách. Křížová klenba ležela na čtyřech žulových toskánských sloupech. Kostelík měl hlavní oltář s deskou z červeného mramoru a dva boční oltáře. Jak se dozvídáme v jedné z listin, nalezených v báni kostela, od roku 1608 se zde dle ustanovení hraběnky Marie Maximiliany konaly sedmkrát ročně pravidelné bohoslužby. Byly zde slouženy až do roku 1777.
V důsledku církevních reforem Josefa II. přestal sloužit svému účelu. Zvon z věže byl převezen do kostela v Horní Pěně, o oltář požádala roku 1808 obec Kačlehy pro místní kapli. V 19. století kostel krátce sloužil hradecké posádce jako skladiště střelného prachu. Zchátralý kostel hrozil svým zřícením a poutníci jeho stav kritizovali a domáhali se nápravy.
V roce 1854 nechal Eugen Czernin, ve snaze zakrýt nevzhlednou stavbu, okolí kostela zalesnit. Provedením pověřil nadlesního Jiřího Wachtela, jenž se svého úkolu zhostil více než dobře. Protože Czernin slyšel na jeho práci samá slova uznání, při nejbližší návštěvě Jindřichova Hradce vedly jeho kroky na svatojakubské návrší. Výsledek ho příjemně překvapil a snad právě proto se rozhodl, že na místě zchátralého kostela vystaví kostel nový a vybuduje zde důstojnou rodinnou hrobku. Přípravou plánů pověřil architekta Bedřicha Stacheho, samotnou stavbu měl provést stavitel Jan Kocáb. S datem 21. května 1855 si Eugen ve svém deníku poznamenal, že mu Stache přinesl první náčrty a na jaře roku následujícího výstavba kostela začala. Czernin se při každé své cestě do Jindřichova Hradce neváhal o jejich postupu osobně přesvědčit. O čtyři roky později byl kostel dokončen a 10. června 1860 slavnostně vysvěcen českobudějovickým biskupem Janem Valeriánem Jirsíkem. Stavba byla vskutku impozantní. Hotový kostel tvořila chrámová loď dlouhá 11,5 m, široká 6,15 m a užší pětiboké presbyterium dlouhé 3,5 m a široké 2,6 m. Do hlavní lodi se vstupovalo v průčelí pod věží chodbičkou dlouhou 2,8 m a širokou 3,5 m. V tympanonu nad vchodem byl umístěn reliéf „Ukřižovaný s P. Marií a sv. Janem“ od Františka Miliavského. Hlavní gotický oltář z lipového dřeva zhotovil podle nákresu Bedřicha Stacheho vídeňský řezbář a umělecký truhlář Franz Schönthaler. Pod obrazem na hlavním oltáři je podepsán malíř Karl Schellein. Zlacení provedl pozlacovač Griller. Autorem bočních oltářů – sv. Jakuba a sv. Evžena, je chudenický umělecký truhlář Johann Wolf, oltářní obrazy jsou z dílny Petra Maixnera. Na konzolách při triumfálním oblouku byly osazeny sochy Krista a Panny Marie od vídeňského sochaře Josefa Parschalka. Vitráže v oknech vytvořil vídeňský malíř skla Karl Geyling. Ve věži kostela byly zavěšeny zvony z dílny Vojtěcha Pernera, zvonaře v Českých Budějovicích. V hrobce pod kostelem byl instalován kamenný oltář, zhotovený podle návrhu Jana Kocába.
Ani po smrti zakladatele hrobky neponechali jeho nástupci kostel s hrobkou svému osudu. I nadále byl rodinou zvelebován a udržován. Pravidelně zde byly slouženy mše dle nadání hraběnky Hohenzollern-Sigmaringen a dle přání Eugena Czernina. V roce 1945 přešel kostel s rodinnou hrobkou do vlastnictví státu a byl přidělen do správy Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Českých Budějovicích. Od 3. května 1958 je objekt památkově chráněn.
Bohužel ani památková ochrana nezabránila tomu, aby byl kostel několikrát vykraden. K prvnímu vloupání došlo v roce 1968. Tehdy nenávratně zmizely veškeré obrazy, sochy a cenné předměty, zbyla pouze torza dřevěných oltářů. Při následných nezvaných návštěvách v roce 1990 a 1997 bylo dílo zkázy zcela dokonáno. Tehdy již nezůstaly ušetřeny ani ostatky zemřelých, uložené v kryptě pod podlahou kostela. Rakve byly vypáčeny, poničeny a jejich obsah rozptýlen v kostele i jeho okolí. Ušetřen nezůstal ze sedmnácti zde pohřbených příslušníků rodiny Czerninů vůbec nikdo. V červnu roku 1997 byly ostatky pietně uloženy do země před kostelem a na stěně kostela umístěna deska se jmény zde pohřbených.
V současnosti je kostel sv. Jakuba po několika nejnutnějších udržovacích opravách provedených v minulých letech. Nezasklená okna jsou zajištěna kovovými sítěmi. V interiéru zůstala zachována pouze torza dřevěných oltářů, jsou zde i dřevěné kostelní lavice. V kryptě jsou uložena zbylá torza kdysi nádherných cínových rakví. První vlaštovkou k jeho šťastnější budoucnosti je letošní nová expozice, která příchozí seznámí s jeho bohatou historií, tehdejší krásou interiéru a představí zde odpočívající členy rodiny Czerninů.
Hana Pelcová
- Základní údaje
Před 100 lety bylo k Československu připojeno 13 obcí z dolnorakouského Waldviertelu. Pro oblast se v našem prostředí zažil název Vitorazsko, který odkazuje na jedno z center oblasti, rakouskou Weitru, česky nazývanou Vitoraz. O česky mluvící obyvatele na území se slovansky znějícími názvy sídel jevili od 19. století zájem dějepisci a etnografové. Vysvětlení slovanského vlivu v pohraničí bylo od počátku 17. století dáváno do souvislosti s domnělým založením hradu ve Weitře Vítkovci a o pár desítek let později s držbou hradu slovanským knížetem. Omyly barokního dějepisectví byly v odborné literatuře odmítnuty teprve po polovině 20. století a mezitím sehrály významnou dějinnou úlohu.
V době národnostního soupeření od poslední čtvrtiny 19. století se odehrával na stránkách vlasteneckých periodik, národnostních spolků i v politických kruzích souboj o Vitorazsko. Čeští politici a národní agitátoři pokládali nejasně vymezenou oblast v Dolních Rakousích za „odpradávna“ slovanské území, které je obydleno Čechy odolávajícími germanizaci. Po první světové válce mělo Československo zájem o strategicky významný železniční uzel u rakouského Gmündu a podařilo se mu na Pařížské mírové konferenci domluvit posunutí státní hranice od Suchdola nad Lužnicí až právě ke Gmündu. Historické argumenty o někdejší držbě oblasti příslušníky slovanských kmenů a posléze českými panovníky měly podpořit československé nároky na část dolnorakouského území. Saintgermainská mírová smlouva z 10. září 1919 rozhodla o připojení nádraží u Gmündu a obcí severně od něj k Československé republice a 31. července 1920 ke změně státních hranic skutečně došlo.
Státní oblastní archiv v Třeboni právě připravuje ve spolupráci s Domem Štěpánka Netolického výstavu, která připomene vývoj zájmu o Vitorazsko, průběh jeho připojení k Československu a snahy o začlenění obyvatel do nové vlasti. Výstavu si budou moci návštěvníci prohlédnout od 4. října 2020 do 3. ledna 2021 v Domě Štěpánka Netolického v Třeboni.
Michal Morawetz
- Základní údaje
SOA v Třeboni, odd. Třeboň, Vs Orlík nad Vltavou, sign. 3K beta 5, inv. č. 8.
Nejstarší zmínka o existenci panského sídla v Jindřichově Hradci se nachází v listině z roku 1220, v níž Vítek mladší z Prčice, někdy též z Blankenberka († asi 1236) prodal premonstrátskému klášteru v Milevsku ves Kojetín se vším příslušenstvím, kterou dříve držel jeho otec Vítek († 1194). Seznam svědků majetkové transakce představuje zajímavý výčet bratrů, synů i vnuků vydavatele listiny. Důležité místo mezi nimi zaujímal jeho bratr Jindřich, označený přídomkem „de Novo castro“, tedy „z Nového hradu“. Přízvisko dokládá, že někdy před tímto datem se Jindřich stal majitelem bývalého přemyslovského knížecího hradiště, zaujímajícího rozlohu dnešního jindřichohradeckého hradu a zámku. Není přitom jasné, zda ho nějakou formou držel již Jindřichův otec, který po roce 1184 začal majetkově pronikat do jižních částí Čech, nebo ho získal až Jindřich. V tom případě by šlo patrně o výsluhu udělenou knížetem a později králem Přemyslem Otakarem I. († 1230), na jehož dvoře Jindřich zaujal vysoké úřady a účastnil se i důležitých politických jednání. Přes uvedenou nejasnost je právě Jindřich prvním písemně doloženým majitelem Jindřichova Hradce, jehož mužští potomci drželi tamní sídlo, město i panství až do roku 1604.
Latinsky psaná pergamenová listina z roku 1220 je jedinečná také díky přivěšené pečeti. Vůbec poprvé je na ní vyobrazena pětilistá růže, symbol Rožmberků. Vzácná archiválie je uložena ve fondu Velkostatek Orlík nad Vltavou, který se nachází ve Státním oblastním archivu v Třeboni. Třeboňský archiv se tak stal partnerem oslav, při nichž si Státní hrad a zámek Jindřichův Hradec v letošním roce připomíná osm set let od první písemné zmínky. K oslavám významně přispělo jindřichohradecké oddělení Státního oblastního archivu v Třeboni. Ze svých slavatovských a černínských fondů do zámeckých expozic zapůjčilo unikátní trojrozměrné předměty spojené s osobnostmi šlechtických majitelů zámeckého sídla. Jde o středověký dřevěný kříž z Palestiny, jelenicové rukavičky Františky Slavatové z Meggau z poloviny 17. století či impozantní cestovní klobouk posledního mužského člena rodu Slavatů Karla Felixe. Všechny zapůjčené předměty prošly odborným restaurátorským ošetřením v oddělení ochrany a péče o Národní archivní dědictví.
Markéta Hrdličková
- Základní údaje
Návrhy na úpravu věže kostela Povýšení sv. Kříže ve Veselí nad Lužnicí od architekta Martinelliho z roku 1729 (SOA v Třeboni, odd. Třeboň, Velkostatek Třeboň, IA 3K alfa 45b).
První zmínka o Veselí nad Lužnicí pochází z roku 1259, kdy je Veselí nad Lužnicí připomínáno jako ves Voka z Rožmberka. Na přelomu 13. a 14. století přešlo Veselí, tehdy již pravděpodobně jako městečko, do majetku králů. Základ právního postavení Veselí nad Lužnicí udělil císař Karel IV. listinou z 2. června 1362, jejíž vydání ve svém důsledku znamenalo povýšení Veselí nad Lužnicí na město. Na přelomu 14. a 15. století bylo Veselí zastavováno různým českým pánům, až bylo nakonec zastaveno Rožmberkům. Od kdy drželi Rožmberkové Veselí dědičně, nevíme, ale faktem je, že v 15. století již s městem disponovali jako se svým dědičným zbožím. Tato skutečnost byla již pouze formálně potvrzena roku 1491 dědičným zápisem krále Vladislava Jagellonského. Od 15. století bylo Veselí pevnou součástí rožmberského dominia (velkostatek Třeboň) a sdílelo s ním jeho další osudy.
- Základní údaje
Mapa Horního Saska z roku 1734. SOA v Třeboni, odd. Třeboň, Sbírka map správy buquoyských statků, mapa č. 140.
Karanténa a přeshraniční provoz v 18. století
Jednou z oblastí, která v posledních týdnech doznala proti dřívějšku velkých změn, je omezená možnost překračování hranic – byť v historii byla spíše pravidlem. I v minulosti ovšem k zpřísnění přeshraničního provozu docházelo podobně jako nyní v souvislosti s ochranou před epidemiemi, především morem. Pro ilustraci se podívejte, jakým způsobem tuto otázku řešilo na počátku 18. století sousední Sasko.
- Základní údaje
Součástí Sbírky rukopisů a starých tisků, kterou uchovává Státní okresní archiv Jindřichův Hradec, je také personální katalog jezuitské koleje v Telči. Pozoruhodný rukopis byl vedený od roku 1662, kdy kolej fungovala teprve pár let, až do zrušení řádu v roce 1773. Byli do něj zapsáni všichni držitelé významných úřadů spjatých s telčským řádovým domem, k nimž patřili rektoři, ministři, regenti hudebního semináře, kazatelé, prokurátoři, učitelé, koadjutoři a instruktoři třetí probace. Kromě souvislých řad jmen upoutá manuskript i bohatou výzdobou. Ilustrace uvozují část věnovanou každému úřadu a symbolicky představují povinnosti jeho držitelů. Spolu s tím zachytily i podobu koleje, její vstupní portál nebo erb zakladatelky řádového domu Františky Slavatové z Meggau.
Informace obsažené v rukopise se dočkaly využití v rámci projektu Telč a jezuité. Město a jeho mecenáši. Jeho cílem bylo představit život telčské řádové komunity ve druhé polovině 17. i v 18. století, jejímž specifikem byla přítomnost terciátu, v němž se završovala formace jezuitů. Důraz byl přitom položen na zasazení řádového domu do sociálního kontextu města i na postižení rozmanitých vazeb na mecenáše a podporovatele koleje z prostředí vrchnosti, měšťanů i farního duchovenstva. Více o projektu na www.jezuitetelc.cz.
Projekt završují dvě výstavy. Jedna, pořádaná v Telči v budově bývalé koleje, se koná od 10. června do 13. září 2020 a k vidění jsou na ní také reprodukce z personálního katalogu. Druhou část zaměřenou na jezuitskou knihovnu je možné navštívit od 19. června do 4. října 2020 v Nové Říši. Výstupem projektu je i několik publikací, v nichž jsou spolu s katalogem reprodukovány i další písemnosti k dějinám telčské jezuitské koleje a jejích mecenášů nacházející se v jindřichohradeckém oddělení Státního oblastního archivu v Třeboni.
Josef Hrdlička
- Základní údaje
K Mezinárodnímu dni archivů (9. června) uveřejňujeme příspěvek s poněkud odlehčeným tématem.
SOkA Písek, Archiv obce Laziště, kniha 1, sign. I/A/1, Pamětní kniha obce Laziště.
Obec Laziště (nynější místní část obce Královy Lhoty v píseckém okrese) vznikla z částí obcí Nevězic, Probulova a Královy Lhoty v polovině 20. let 20. století po dlouholetém složitém vyjednávání. Mateřské obce dávaly velmi rezolutně najevo nesouhlas s oddělením Lažiště a ještě řadu let poté blokovaly majetkové vyrovnání s novou obcí. Někdejší řevnivost však časem vyprchala a zbyla z ní tato rozkošná historka, jíž zaznamenal v pamětní knize lazišťské obce kronikář Petr Lukáš v zápise za rok 1953:
- Základní údaje
Dopis Humprechta Jana Černína synu Heřmanu Jakubovi do Říma, Kosmonosy, 28. 8. 1680. SOA v Třeboni, odd. Jindřichův Hradec, RA Černínů, karton 258.
Dopis jako zdroj nákazy?
V souboru dopisů, které posílal Humprecht Jan Černín (1628–1682) svému synovi Heřmanu Jakubovi (1659–1710), jenž se na své „kavalírské cestě“ právě nacházel v Římě, se dochoval také list z 28. srpna 1680, na jehož obálce jsme shledali zvláštní poznámku. Díky ní můžeme sledovat, jak se v 17. století v praxi zacházelo s potenciálně „nakaženým“ materiálem, a jak vznikla a fungovala instituce karantény.
- Základní údaje
Soupis poddaných panství Třeboň z roku 1698 s poznámkou o čelední službě (SOA v Třeboni, odd. Třeboň, Vs Třeboň, sign. IB 5AU No 1, fol. 666–667).
Sedlák-zaměstnavatel
Základ zpravidla ročního smluvního vztahu mezi sedlákem jako zaměstnavatelem a čeledínem či děvečkou představovala mzda v penězích. Záleželo výlučně na těchto dvou subjektech, jak vysoká částka bude vyjednána. Muži vydělávali více než ženy. Mzda jednotlivých mužů stejně jako žen nebyla přitom stejná. Diference mohla souviset s věkem, neboť nepřehlédneme, že nejvyšší finanční odměnu dostávali muži mezi pětadvacátým a pětatřicátým rokem. A zase: nebylo tomu tak na celém panství; chudší jih panství nabízel poněkud nižší hladinu odměn než úrodný severozápad. Nepřekvapuje proto, že nejeden mladý muž či žena se odebrali z jihu (např. ze Suchdola nad Lužnicí či Kojákovic) za prací právě do těchto oblastí (Mazelov, Ševětín, Bošilec, případně Přeseka aj.). Například v letech 1698 a 1699 pracovala jedenadvacetiletá Markéta Vaněčková z Cepu ve více než dvacet kilometrů vzdálené Staré Hlíně u sedláka Čurdy. Poté se v roce 1700 přesunula ke „starému baštýři“ do Přeseky a v dalších letech pracovala u sedláků Bíny a Kolečky ve vsi Lužnice. Jednalo se o lokality poblíž Staré Hlíny. Jistě by bylo lákavé vědět, co vedlo jiné mladé ženy pocházející ze stejné vsi jako Vaněčková k tomu, aby zůstaly v rodné vesnici a našly si tu práci. Každá odpověď by byla přirozeně hypotetická.
- Základní údaje
Emanuel Moravec jako major generálního štábu v Praze (polovina dvacátých let 20. století)
Anatomie zrady je název dvoudílného televizního filmu, který nedávno odvysílala Česká televize. Díky němu se v současnosti skloňuje v české společnosti více než kdy jindy jméno Emanuela Moravce, který byl jeho hlavní postavou. Tento vojenský důstojník, publicista a v závěru života také ministr školství a národní osvěty představuje zřejmě nejznámější postavu českého kolaborantství za nacistické okupace. Proč se jeho syn Igor narodil v Českých Budějovicích a co rodinu s tímto městem spojovalo?
To, že Moravcova rodina nějaký čas žila v jihočeské metropoli, je prakticky zcela neznámou kapitolou jeho života. Emanuelův otec Jan Moravec zde působil jako rotmistr v dělostřeleckých kasárnách a zároveň měl na starosti kasárenskou kantýnu. V době nepřítomnosti se o občerstvení pro vojáky starala jeho manželka Malvína. Podle archu sčítání lidu z roku 1921 tvořili domácnost ještě synové Václav, Ladislav a Alois a dcera Marie s manželem Karlem Němcem. Nesmíme zapomenout ještě na služebnou Marii Hajnou ze Ševětína.
Nejstarší syn Emanuel Moravec (nar. 17. 4. 1895) s rodinou v roce 1921 nebydlel. Tou dobou už měl za sebou boje na válečných frontách, působení v ruských legiích a sibiřskou anabázi. Po návratu z války se však nakrátko v Českých Budějovicích objevil, jak nám dokládá např. záznam v knize přítomného obyvatelstva města. Přijel v srpnu 1920 vlakem z Terstu, kde se 9. 8. vylodil společně s dalšími legionáři a pár dní pobyl u své rodiny v dělostřeleckých kasárnách na Pražské třídě. Z Ruska si s sebou na jih Čech přivezl i manželku Helenu ve vysokém stupni těhotenství. Prvorozený syn Igor, za druhé světové války bojující v řadách SS a v roce 1947 popravený, se manželům ve městě nad soutokem Vltavy a Malše narodil 28. 8. 1920. Hned nato se Emanuel Moravec z Budějovic odstěhoval, protože od 1. 9. 1920 začal sloužit jako zpravodajský důstojník s hodností kapitána ve štábu Zemského vojenského velitelství pro Podkarpatskou Rus v Užhorodu.
Záznam o rodině Emanuela Moravce v matrice příslušníků města České Budějovice (SOkA ČB, fond Archiv města České Budějovice, evidenční kniha obyvatel, č. 3038, sign. F VIII, s. 281).
K působení Moravcovy rodiny v Českých Budějovicích se budeme snažit dohledat další informace, protože její působení ve městě bylo zjevně víceleté. Nalezená novinová noticka nás např. zpravuje o tom, že Malvína Moravcová zde už v roce 1897 potratila a děkuje budějovické porodní asistence za vzornou péči, kterou jí poskytla.
Poděkování Moravcovy matky v Jihočeských listech ze dne 16. 6. 1897.
PhDr. Jiří Cukr
- Základní údaje
Vyobrazení jalovce v Mathioliho herbáři z poloviny 16. století
Trocha zamyšlení aneb podobnost „čistě náhodná“?
V současné zvláštní době se mnozí z nás zamýšlejí s daleko větší empatií nežli v normálních, ovšem poněkud zběsilých časech nad pocity lidí v ohrožení. A nemusí to být jen vcítění do situace lidí ohrožených válečnými konflikty dneška, ale i reflexe dějů minulých, kdy lidé čelili podobným zkouškám jako my dnes daleko častěji, ne-li permanentně. Vycházím-li ze svých výzkumů raného novověku, pak morové epidemie a jiné živelní katastrofy stíhaly město v podstatě každé dva až tři roky.
A zatímco šlechtici mohli před „nezdravým ovzduším“ unikat na své venkovské statky a obveselovat se kratochvilnými příběhy (Decameron) nebo se jimi bavit v případě živelní pohromy v klidném prostředí kláštera (Heptameron), obyvatelé měst byli vystavováni v takových případech každodennímu, mnohdy hromadnému umírání členů městského společenství, z něhož nebylo úniku.
- Základní údaje
Pan Alois Sassmann je starokatolický duchovní, který se dlouhodobě věnuje regionálním dějinám. Aktuálně připravuje knižní vydání 5. dílu oblíbeného rozhlasového pořadu Kořeny – Z dějin jihočeských rodin a rodů, ze kterého pro Archivárium poskytl ukázku. O svém vztahu k pramenům třeboňského archivu více prozradil v rozhovoru pro Archivum trebonense v roce 2017.
- Základní údaje
Vzpomínka na pradávnou archivní praxi v třeboňském zámku.
Rok 1956 byl v naší historii i v mém osobním životě dosti pohnutý. Odhalení zrůdností Stalinova kultu stalinistou Chruščovem 14. února přece jen přineslo jisté uvolnění politického tlaku. Alespoň se tak v Praze zdálo. Zatímco spisovatelé pozdvihli hlavu na svém 2. sjezdu, František Graus publikoval v Literárních novinách stať O postavení historie v kulturním životě, v níž se vyslovil proti „zprostituování historie“. České předjaří však ještě téhož roku vzalo za své po sovětské intervenci v Maďarsku. Málem jsem se stal spolu s výpravou studentů semináře prof. Josefa Polišenského jejím nechtěným účastníkem, to však jen na okraj mé vzpomínky. Jedině v tomto krátkém mezidobí se pětice českých studentů mohla na pár dní ocitnout v Paříži, a to na pozvání od Sdružení studentů historie na pařížské Sorbonně. Jak jsem se do této první studentské delegace ze zemí za Železnou oponou jako nestraník a navíc jen posluchač druhého ročníku archivnictví dostal, by bylo vyprávění na delší dobu.
- Základní údaje
V současné době sužuje svět pandemie koronaviru. Česká republika přijala celou řadu radikálních opatření, která by měla tuto virovou nákazu postupně dostat pod kontrolu. Situace není lehká, ale není to poprvé a bohužel zřejmě ani naposledy, kdy se lidstvo musí s něčím podobným vypořádat a přijmout následky. Mor, nebo také „černá smrt“, patřil k největším zabijákům minulých staletí a stejně jako my dnes, i naši předci hledali způsoby, jak se chránit a zabránit šíření onemocnění. Cenný archivní soubor Historica Třeboň obsahuje celou řadu svědectví o průběhu morových epidemií v období raného novověku v Čechách i v jiných evropských státech. Může nám tak přiblížit jak se společnost v těchto tíživých situacích chovala a jak se bránila proti nepříteli, kterým nebyl člověk a o to větší zjevně vzbuzoval strach.
- Základní údaje
Každý člověk si žije svůj život a naplňuje tak osud. Někdy dobře, jindy ne. A ptá se. Co by se koneckonců neptal.
Co bylo, jak to bylo a co osud? Dá se s ním něco dělat? Nebo nic. Tak to u lidí chodí. Ale co věci. Jak je to u věcí. Že je to bláznivá myšlenka? No možná je. Ale mne to kdysi dávno, co by malého a hubeného kloučka, mne to mnohokrát napadalo. A dost mne to i trápilo. Freuda, by asi lákalo něco úplně jiného - Já.
Mne ovšem náramně zajímalo, zda mají věci duše? Mají osudy? A pramálo by mě tehdy vzrušovalo, co by asi řekl věhlasný psychoanalytik na mou adresu a mé problémy. Ostatně tehdy jsem o něm neměl ani páru. Myslím, že za vše může Jiří Trnka. Jednak stvořil geniální film "Ruka" a jeho knihy Říkadel mě doslova vtáhly do světa věcí a zázraků a jitřily neúprosně moji již tak velkou představivost. A tak není divu, že po takové přípravě, jsem nikdy nezapochyboval o tom, že i věci mají svůj osud, který si stejně jako my žijí a někdy i užívají. Jenom jsem na to časem jaksi zapomněl.
- Základní údaje
Celou knihu otevřete kliknutím na obrázek.
