Ředitel SOA v Třeboni oznamuje velice smutnou zprávu

 Ve věku 90 let v neděli zemřel přední český historik František Šmahel, odborník na dějiny pozdního středověku, sdělila v pondělí Markéta Růžičková z Akademie věd ČR. Profesor Šmahel byl světově uznávaným znalcem lucemburské dynastie, husitství a reformace ve střední Evropě.
Stál v čele Historického ústavu Akademii věd ČR, byl předsedou Učené společnosti České republiky, založil a vedl Centrum medievistických studií zaměřené na výzkum středověku a podporu doktorských studií.
František Šmahel se narodil v roce 1934 v Trhové Kamenici na Chrudimsku. Po maturitě na chrudimském gymnáziu v roce 1953 nedostal doporučení ke studiu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Nastoupil proto dobrovolně na rok do ostravsko-karvinských dolů, teprve poté mohl začít studovat. Jako čerstvý absolvent historie získal místo v litvínovském muzeu. V roce 1964 nastoupil do Historického ústavu Akademie věd, kde se začal věnovat husitství. V době normalizace ale o místo z politických důvodů přišel a několik let se živil jako řidič tramvaje, stále si ale zachovával kontakt s oborem.
V 80. letech pracoval v Museu husitského revolučního hnutí v Táboře. Po revoluci se stal ředitelem obnoveného Historického ústavu Akademie věd, v roce 1998 založil a poté vedl respektované Centrum medievistickych studií jako společné pracoviště Univerzity Karlovy a Akademie věd.
Byl nositelem řady prestižních ocenění, přednášel na univerzitách v Česku i v zahraničí. Šmahelovy knihy a studie o dějinách lucemburského období, husitství, Karlovy univerzity, středověké filozofie či humanismu byly přeloženy do mnoha jazyků.
František Šmahel byl nositelem státního vyznamenání Za zásluhy za vynikající vědecké výsledky. V roce 2013 získal prestižní Národní cenu vlády Česká hlava a v roce 2017 cenu Neuron za přínos světové vědě. Loni v listopadu převzal čestné občanství Prahy. (s použitím webu aktuálně.cz)

Čest jeho památce!

Václav Rameš

Františel Šmahel byl velkým přítelem jihočeských archivářů, zde připomínáme jeho příspěvek do našeho Archivária.

Foto: prof. František Šmahel

Vzpomínka na pradávnou archivní praxi v třeboňském zámku.

Rok 1956 byl v naší historii i v mém osobním životě dosti pohnutý. Odhalení zrůdností Stalinova kultu stalinistou Chruščovem 14. února přece jen přineslo jisté uvolnění politického tlaku. Alespoň se tak v Praze zdálo. Zatímco spisovatelé pozdvihli hlavu na svém 2. sjezdu, František Graus publikoval v Literárních novinách stať O postavení historie v kulturním životě, v níž se vyslovil proti „zprostituování historie“. České předjaří však ještě téhož roku vzalo za své po sovětské intervenci v Maďarsku. Málem jsem se stal spolu s výpravou studentů semináře prof. Josefa Polišenského jejím nechtěným účastníkem, to však jen na okraj mé vzpomínky. Jedině v tomto krátkém mezidobí se pětice českých studentů mohla na pár dní ocitnout v Paříži, a to na pozvání od Sdružení studentů historie na pařížské Sorbonně. Jak jsem se do této první studentské delegace ze zemí za Železnou oponou jako nestraník a navíc jen posluchač druhého ročníku archivnictví dostal, by bylo vyprávění na delší dobu.

Po návratu do Prahy mne čekaly zkoušky a prázdniny s archivní praxí. Zvolil jsem si Státní oblastní archiv v Třeboni, jeden z nejvýznamnějších archivů pro historii českého středověku. Tehdy právě byla v tisku moje první tištěná studie pojednávající o rejstříku českobudějovického bratrstva na konci husitských válek, takže jsem již měl s četbou pozdně středověkých pramenů jistou zkušenost. Místo povinných 14 dnů jsem v Třeboni zůstal celé dva měsíce, což moje dívka nesla velmi nelibě. Spolu se začínajícím archivářem Ádou Kalným (1928–2013), příštím vydavatelem Popravčí knihy pánů z Rožmberka, jsme dostali za úkol uspořádat starý archiv města Třeboně. Vojáci ho krátce předtím navozili na jednu hromadu do jedné z prázdných zámeckých místností. Když jsme tu spoušť spatřili, nechtěli jsme věřit svým očím. Chodili jsme kolem té obrovské hromady, vybírali nejdříve pergameny a pak starodávné úřední knihy. Věřte mi, byl to pro mne nezvyklý zážitek, neboť až do té doby jsem se k originálním dokumentům dostal jen výjimečně.

Po celý den jsem se těšil na konec pracovní doby, protože teprve tehdy jsem ve studovně mohl probírat proslulou sbírku „Historica“, kterou při svých pobytech v Třeboni sestavil František Palacký. I večer jsem se mohl po archivu a jeho dlouhé zámecké chodbě se starodávnými nočníky na skříních pohybovat, což dnes zní takřka neskutečně. Přesto pro mne „Historica“ byla značným zklamáním. Archiválie jsem sice probíral kus po kuse, nic nového jsem však v nich neobjevil, neboť vše důležité vydal nebo jinak zpřístupnil již sám Palacký v prvních šesti svazcích Archivu českého. Měl sice k ruce kopisty, kteří znali latinu i historické řemeslo, to však nijak nezmenšuje jeho zásluhy. Prostě se mi zdálo, že jsem přišel s křížkem po funuse. Teprve později, když jsem v Muzeu husitského revolučního hnutí zpracovával „Dějiny Tábora“, jsem zjistil, že důležité nebylo jen to, co Palacký sepsal a vydal, ale i to, co opomenul. Leč ani ty nevydané kusy v korespondenci Oldřicha z Rožmberka na mne nečekaly, neboť je v obdivuhodném Listáři ve čtyřech svazcích vydala paní doktorka Blažena Rynešová (1900–1944). Na mne už zbyly jen paběrky, které mi pomohl sebrat táborský kolega, později ředitel Okresního archivu, Rudolf Tecl (1950–2005). Jeho vášní bylo jezdit po archivech a shromažďovat neznámé nebo alespoň nevydané písemnosti k dějinám Tábora a jeho okresu. Nelitoval by zajet až do Košic na druhé straně republiky, kdyby tam byla naděje nějaké Taboriensia objevit. Do jejich zpracování se mu příliš nechtělo, raději mi ta nova přistrčil. Víc jsem si ani přát nemohl. Seděl jsem doma a stále jsem měl co dělat. Myslím, že to naší společné práci na Dějinách Tábora jen prospělo. Do Třeboně jsem pak zajížděl jen zřídka, stále jsem však využíval archivní fondy tamějšího archivu a v mysli uchovával vzpomínky na dobu v něm strávenou a na četné kolegyně i kolegy, bez jejichž vlídné pomoci bych jako historik byl rybou na suchu.

František Šmahel

21. dubna 2009 byl prof. František Šmahel hostem přednáškového cyklu Býti archivářem.

Ředitel SOA v Třeboni upozorňuje na zajímavý historický dokument, na kterém se podíleli naši archiváři i naši přátelé z jiných institucí

 Pravda o Žižkovi

Dotkni se pergamenu! – workshop 13. a 14. června 2024 v Třeboni

V rámci oslav Mezinárodního dne archivů prezentovali ve Státním oblastním archivu v Třeboni, pro školní skupiny i veřejnost, výrobu a využití pergamenu. Cílem bylo přiblížit účastníkům tradiční metody výroby pergamenu a jeho historický význam. V dnešní době moderní techniky a komunikace by se nemělo zapomínat, že jsme se ve vývoji civilizace dostali tak daleko jen díky znalostem mnoha předchozích generací myslitelů a vědců, kteří po staletí zapisovali do knih výsledky svých bádání a tím předávali informace z generace na generaci. Po více než tisíc let byl hlavním materiálem, na který se psalo, pergamen.

Workshop začal uvítáním účastníků a krátkým úvodním slovem o významu archivu v péči o národní kulturní dědictví. Hlavní část komentované prohlídky byla věnována tajemství výroby pergamenu, který přetrvává v čase jako unikátní svědek minulosti. Poté následovala praktická ukázka surovin potřebných k výrobě pergamenu, tedy kůže zvířat (ovce, kozy), a tradičních nástrojů používaných při jeho zpracování. Účastníci měli možnost si suroviny osahat a seznámit se s jednotlivými nástroji. Stejným tradičním způsobem dokáží v třeboňském archivu dnes vyrobit pergamen kolegyně z oddělení Ochrany a péče o Národní archivní dědictví. Dvě doprovodná stanoviště se pak ve vedlejším výstavním sále věnovala charakteristice středověkých listin a paleografii. Naši milí návštěvníci se seznámili se strukturou nejen středověkých listin nebo si v pracovním listu procvičili poněkud nezvyklé tvary gotického lomeného písma. Na závěr si školní skupiny napsaly souhrnný test, v němž si nejen ověřily nově získané vědomosti, ale také soutěžily o poukazy na pizzu. Děkujeme za poukazy Třeboň 105: Galerie Divadlo Biograf.

Workshop na výrobu pergamenu byl velmi úspěšný a účastníci si odnesli nejen nové znalosti, ale i velký zážitek. Celkově se akce zúčastnilo téměř 200 osob, včetně žáků a studentů. Zavítali mezi nás žáci ze základních škol z Lomnice nad Lužnicí, Suchdola nad Lužnicí, Rapšachu, třeboňské ZŠ Světoplavci, ze Ševětína a Třeboně a také studenti z místního gymnázia. Atmosféra byla po celou dobu velmi přátelská a tvůrčí. Děkujeme všem účastníkům za jejich aktivní přístup a těšíme se na další společné akce.

Realizační tým: Blanka Čechová, Veronika Čočková, Drahomíra Dalíková, Milan Hejda, Markéta Hrdličková, Marie Kalátová, Michal Morawetz, Anna Oupohová, Martina Pechová.

Zemřel historik Robert Kvaček. Patřil k největším osobnostem poválečné české historické vědy

 „Historie má znovu jistou konjunkturu, ve světě i u nás, to znamená, že doba je nasycována nadbytkem problémů. Předpokládat, co se stane, jaké záře a stíny bude mít budoucí čas, historie samozřejmě neumí, bez pohledu zpět se však o příštím nedá ani uvažovat. Rodíme se právě i do historie. Ztráta úcty a pozornosti k minulosti bývá vlastností davů, s nimiž se pak snadněji a povolněji nakládá.“

Robert Kvaček

(z posledního publikovaného textu) 

Výročí historika Josefa Šusty

   Letos 19. února uplyne 150 let od narození Josefa Šusty. Narodil se v roce 1874 v Třeboni na náměstí v čp. 90 jako čtvrté dítě z osmi sourozenců řediteli schwarzenberského velkostatku Josefu Šustovi a jeho manželce Karolíně rozené Körnerové. Otec Karolíny, Václav Körner, byl majitelem domu na náměstí, kde měl obchod s potravinami a železářskými potřebami. Šustovi v té době bydleli na zámku. Krátce v úřednickém domě čp. 111 a později v tzv. Ruthardově domě na rohu zámku s okny do náměstí, kde je deska věnovaná památce našeho předního historika.

   Josef Šusta prožil dětství a mládí v Třeboni. V roce 1887 ukončil studium na zdejším nižším gymnáziu. Pokračoval na Jirsíkově gymnáziu v Českých Budějovicích, kde maturoval v roce 1891. Pak studoval historii na filozofické fakultě Karlovy univerzity, která byla tehdy ještě v Klementinu. V knize vzpomínek na studentská léta připomíná své vysokoškolské pedagogy Emlera, Rezka a zejména Jaroslava Golla. V roce 1893 přestoupil po doporučení třeboňského archiváře Františka Mareše na vídeňský Ústav pro rakouský dějezpyt. Po studijních pobytech v Itálii ukončil studium doktorátem na Karlově univerzitě, kde pak působil jako pedagog. V roce 1910 byl jmenován profesorem všeobecných dějin. V roce 1916 se stal děkanem filozofické fakulty UK. V letech 1920 – 1921 byl v pořadí druhým československým ministrem školství a národní osvěty. V letech 1939 – 1945 byl prezidentem České akademie věd a umění.

   Dílo historika Josefa Šusty je obdivuhodné. Věnoval se jak dějinám světovým, tak českým, zejména v období středověku. Pro studenty gymnázií připravil učebnici dějepisu. Šusta byl také spisovatelem. Jeho vzpomínky na dětství a mladá „léta učňovská a vandrovní“ jsou poutavým čtením nejen pro ty, co mají rádi Třeboň, ale i Prahu Vídeň a Řím, kde své mládí prožil a získával první životní zkušenosti.

   V květnu 1945 se rozhodl dobrovolně rozloučit se životem ve vlnách řeky Vltavy v Praze.

   Jiřina Psíková

Pro TS 2023/2