Details
Published: 02 December 2024

Blíží se adventní čas a čekají nás jedny z nejkrásnějších dní celého roku, vyplněné setkáváním s milými lidmi a příjemnou pohodou (byť třeba i trochu pokaženou nákupní horečkou). Je to také čas rozličných tradic, které po staletí vyplňují předvánoční dobu a k nimž neodmyslitelně patří i obchůzka svatého Mikuláše doprovázeného andělem a čerty. Všichni ze svého dětství známe ony více či méně zdařile namaskované rohaté postavy chřestící řetězy, nahánějící hrůzu a hrozící lapením malých nezbedů do pytle. Ti zlobivější se jich po zásluze báli a slibovali polepšení (přinejmenším dokud v nich nepoznali převlečeného člena rodiny nebo souseda). A většina z nás, kteří máme ve svém okolí malé děti, i dnes alespoň v nějaké míře ctíme svatomikulášskou tradici, k níž čert a anděl nepochybně patří.

Před 120 lety, v den svatomikulášského svátku 6. prosince 1904, přinesl krátké pojednání o čertech provázejících svatého Mikuláše českobudějovický list Budivoj. Je zajímavé i po tak dlouhé době přečíst si zamyšlení tehdejšího redaktora na čertovské téma. Možná nás překvapí jistá osvícenost a modernost jeho myšlenek. Dáme-li je však na jednu misku vah a umístíme-li na tu druhou dnes stále hojněji i u nás se vyskytující čertiska krampusovského ražení, pak nezbyde než konstatovat, že ony redaktorovy myšlenky se moc neujaly a že ono už tehdy zatracované strašení dětí tu do jisté míry přežívá stále.

„Čert“ o sv. Mikuláši. Píše se nám: Včera odbylo se každoroční obcházení sv. Mikuláše, který hodné dítky odměňuje a zlým přináší pokárání. Na sv. Mikuláše těší se dítky podobně jako na krásnou, poetickou dobu vánoční. Ale ty dětské city, jež nesou se vstříc sv. Mikuláši, bývají promíseny strachem, který někdy může se státi útlé duši dítěte až osudným. Nelze upříti, že toto strašení dítek nezbytným „čertem“ mělo již dávno býti hozeno k zaniklým středověkým zvykům, které z ohledů zdravotních i paedagogických sluší zavrhnouti. Jest potěšitelno, že všeliké strašení dítek, ať již „bubákem“, „kominíkem“, „dráteníkem“ a podobné nesmysly, udržuje se pouze již jen u lidí stojících na nejnižším stupni vzdělání, avšak s „čertem“ v předvečer sv. Mikuláše posud se činí výminka. Ten si uchoval jakési „občanské právo“ v našich rodinách. Jest s podivením, že naše matky ještě trpěti mohou toto nerozumné ohrožování slabých mozečků svých dítek, kterým se krásná tradice o dobročinném světci tak nechutně znešvařuje. Jak mohou se klidně dívati na to, když dítko jejich strachem a děsem se tetelíc s vytřeštěným zrakem hledá, kde by se ukrylo. A mnohý necita ještě se hlasitě směje, když na smrt ustrašené dítě srdcervoucím křikem dovolává se pomoci a ochrany! Většina rodičů ovšem již nahlédla, že každé takové vyděšení dítěte musí míti za následek porušení jeho útlých nervů a může míti vzápětí vážné poruchy duševní, ne-li hned, tedy v létech pozdějších. Naše zdravotní orgány, zvláště pak lékaři nemocí nervových, měli by zahájiti boj proti nešvaru, který tak vážně ohrožuje zdraví dítek a přitom jim působí tolik duševní trýzně. Ať si „čert“ zůstane omezen alespoň na zábavy, kde není jeho účelem býti postrachem dítek. Tam ať pomáhá kořeniti zábavný program. Jenom dítkám buďtež ušetřena duševní muka, k nimž je nemoudří rodiče každoročně odsuzují, aneb je alespoň trpí.

Tak jak to máte s čerty u Vás? Pozvete si je domů nebo se s dětmi vydáte na nějakou tu čertovskou show s pekelnými krampusáky, po níž se vaše ratolesti budou několik nocí budit strachy?

 

Vlastimil Kolda

 

Kresby Antonína Slavíčka s vánoční tematikou na dopisnicích z 30. let 20. století