Ředitel SOA v Třeboni oznamuje velice smutnou zprávu

 Ve věku 90 let v neděli zemřel přední český historik František Šmahel, odborník na dějiny pozdního středověku, sdělila v pondělí Markéta Růžičková z Akademie věd ČR. Profesor Šmahel byl světově uznávaným znalcem lucemburské dynastie, husitství a reformace ve střední Evropě.
Stál v čele Historického ústavu Akademii věd ČR, byl předsedou Učené společnosti České republiky, založil a vedl Centrum medievistických studií zaměřené na výzkum středověku a podporu doktorských studií.
František Šmahel se narodil v roce 1934 v Trhové Kamenici na Chrudimsku. Po maturitě na chrudimském gymnáziu v roce 1953 nedostal doporučení ke studiu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Nastoupil proto dobrovolně na rok do ostravsko-karvinských dolů, teprve poté mohl začít studovat. Jako čerstvý absolvent historie získal místo v litvínovském muzeu. V roce 1964 nastoupil do Historického ústavu Akademie věd, kde se začal věnovat husitství. V době normalizace ale o místo z politických důvodů přišel a několik let se živil jako řidič tramvaje, stále si ale zachovával kontakt s oborem.
V 80. letech pracoval v Museu husitského revolučního hnutí v Táboře. Po revoluci se stal ředitelem obnoveného Historického ústavu Akademie věd, v roce 1998 založil a poté vedl respektované Centrum medievistickych studií jako společné pracoviště Univerzity Karlovy a Akademie věd.
Byl nositelem řady prestižních ocenění, přednášel na univerzitách v Česku i v zahraničí. Šmahelovy knihy a studie o dějinách lucemburského období, husitství, Karlovy univerzity, středověké filozofie či humanismu byly přeloženy do mnoha jazyků.
František Šmahel byl nositelem státního vyznamenání Za zásluhy za vynikající vědecké výsledky. V roce 2013 získal prestižní Národní cenu vlády Česká hlava a v roce 2017 cenu Neuron za přínos světové vědě. Loni v listopadu převzal čestné občanství Prahy. (s použitím webu aktuálně.cz)

Čest jeho památce!

Václav Rameš

Františel Šmahel byl velkým přítelem jihočeských archivářů, zde připomínáme jeho příspěvek do našeho Archivária.

Foto: prof. František Šmahel

Vzpomínka na pradávnou archivní praxi v třeboňském zámku.

Rok 1956 byl v naší historii i v mém osobním životě dosti pohnutý. Odhalení zrůdností Stalinova kultu stalinistou Chruščovem 14. února přece jen přineslo jisté uvolnění politického tlaku. Alespoň se tak v Praze zdálo. Zatímco spisovatelé pozdvihli hlavu na svém 2. sjezdu, František Graus publikoval v Literárních novinách stať O postavení historie v kulturním životě, v níž se vyslovil proti „zprostituování historie“. České předjaří však ještě téhož roku vzalo za své po sovětské intervenci v Maďarsku. Málem jsem se stal spolu s výpravou studentů semináře prof. Josefa Polišenského jejím nechtěným účastníkem, to však jen na okraj mé vzpomínky. Jedině v tomto krátkém mezidobí se pětice českých studentů mohla na pár dní ocitnout v Paříži, a to na pozvání od Sdružení studentů historie na pařížské Sorbonně. Jak jsem se do této první studentské delegace ze zemí za Železnou oponou jako nestraník a navíc jen posluchač druhého ročníku archivnictví dostal, by bylo vyprávění na delší dobu.

Po návratu do Prahy mne čekaly zkoušky a prázdniny s archivní praxí. Zvolil jsem si Státní oblastní archiv v Třeboni, jeden z nejvýznamnějších archivů pro historii českého středověku. Tehdy právě byla v tisku moje první tištěná studie pojednávající o rejstříku českobudějovického bratrstva na konci husitských válek, takže jsem již měl s četbou pozdně středověkých pramenů jistou zkušenost. Místo povinných 14 dnů jsem v Třeboni zůstal celé dva měsíce, což moje dívka nesla velmi nelibě. Spolu se začínajícím archivářem Ádou Kalným (1928–2013), příštím vydavatelem Popravčí knihy pánů z Rožmberka, jsme dostali za úkol uspořádat starý archiv města Třeboně. Vojáci ho krátce předtím navozili na jednu hromadu do jedné z prázdných zámeckých místností. Když jsme tu spoušť spatřili, nechtěli jsme věřit svým očím. Chodili jsme kolem té obrovské hromady, vybírali nejdříve pergameny a pak starodávné úřední knihy. Věřte mi, byl to pro mne nezvyklý zážitek, neboť až do té doby jsem se k originálním dokumentům dostal jen výjimečně.

Po celý den jsem se těšil na konec pracovní doby, protože teprve tehdy jsem ve studovně mohl probírat proslulou sbírku „Historica“, kterou při svých pobytech v Třeboni sestavil František Palacký. I večer jsem se mohl po archivu a jeho dlouhé zámecké chodbě se starodávnými nočníky na skříních pohybovat, což dnes zní takřka neskutečně. Přesto pro mne „Historica“ byla značným zklamáním. Archiválie jsem sice probíral kus po kuse, nic nového jsem však v nich neobjevil, neboť vše důležité vydal nebo jinak zpřístupnil již sám Palacký v prvních šesti svazcích Archivu českého. Měl sice k ruce kopisty, kteří znali latinu i historické řemeslo, to však nijak nezmenšuje jeho zásluhy. Prostě se mi zdálo, že jsem přišel s křížkem po funuse. Teprve později, když jsem v Muzeu husitského revolučního hnutí zpracovával „Dějiny Tábora“, jsem zjistil, že důležité nebylo jen to, co Palacký sepsal a vydal, ale i to, co opomenul. Leč ani ty nevydané kusy v korespondenci Oldřicha z Rožmberka na mne nečekaly, neboť je v obdivuhodném Listáři ve čtyřech svazcích vydala paní doktorka Blažena Rynešová (1900–1944). Na mne už zbyly jen paběrky, které mi pomohl sebrat táborský kolega, později ředitel Okresního archivu, Rudolf Tecl (1950–2005). Jeho vášní bylo jezdit po archivech a shromažďovat neznámé nebo alespoň nevydané písemnosti k dějinám Tábora a jeho okresu. Nelitoval by zajet až do Košic na druhé straně republiky, kdyby tam byla naděje nějaké Taboriensia objevit. Do jejich zpracování se mu příliš nechtělo, raději mi ta nova přistrčil. Víc jsem si ani přát nemohl. Seděl jsem doma a stále jsem měl co dělat. Myslím, že to naší společné práci na Dějinách Tábora jen prospělo. Do Třeboně jsem pak zajížděl jen zřídka, stále jsem však využíval archivní fondy tamějšího archivu a v mysli uchovával vzpomínky na dobu v něm strávenou a na četné kolegyně i kolegy, bez jejichž vlídné pomoci bych jako historik byl rybou na suchu.

František Šmahel

21. dubna 2009 byl prof. František Šmahel hostem přednáškového cyklu Býti archivářem.